O číslech popisných

čp. 1

V chalupě se říkalo u Mirousů, ačkoliv vlastním jménem se majitel jmenoval Fara. Na chalupu někdy v létech 60- tých, nebo dříve,se zakoupil bratranec majitele čp. 6, Houdy, kde se říkávalo u Kupečků. Rodina Houdů měla v Květuši 2 chalupy, jednu v č. 3, kde bydleli staří, a na čísle 1 byli mladí. Možné taky je, že Mirousovinu koupil teprve bratranec "Kupečků" Jan Houda st., majitel č. 3. Dnešní čp 1 je vystaveno asi kolem r. 1900. Pamatuji ji stavět a pamatuji, jak na hotových krovech byla kytka od tesařů. Byla stavěna na hospodu a také nějaký čas se tam šenkovalo. Dvě hospody na Květuš bylo moc a pole při ní nebylo žádné. Za mě byl majitelem Jan Houda ml., po otci malíř pokojů. Pracoval s otcem za svobodna ve Vídni a v Praze jako dělník. Oženil se s Marií Novotnou z Číčovic.
Jan Houda ml. měl četnou rodinu. Manželé Houdovi zemřeli poměrně mladí. Z dětí zemřeli na souchotiny syn Jaroslav železničář a dcera Vlasta, úřednice u pošty.
Děti: Antonín malíř p. v Sedlci, Jaroslav +, Karel, Jiřík, Cyril, Jan, Zděnek, dcera Ludmila, Květa, Vlasta +
Karel vychoval vlastně Jana, Zděnka a Květu. Zajímavosti z chalupy a jejího života:
Staří Mirousovi bývali prý drobné, rozložité postavy, málomluvní, těžkopádní.
Při stavbě dnešní chalupy prvně ve vsi byl asi postaven tzv. cylindrový komín, pec je ve sklepě. Často tam kdysi hořívaly saze.
Hostinec v čp 1. udržel se jen krátký čas. V něm byl pořádán za velitelství A. Čapka u Sboru dobr. hasičů slavný snad 1. bál, při kterém byly použity kupované papírové "řetězy" při stropě. Také za hasičského sjezdu v Květuši asi 1910 se tam ještě šenkovalo.
Poněvadž starosti s výživou rodiny musily býti strašné, najal si Jan Houda na čas dolejší hospodu v č. 16 a svoji zavřel. Po vypršení nájmu už výčep v čp. 1 neobnovil, ale zavedl si koloniál v malém, spíše krupařinu. Měl na skladě nejběžnější potřeby, kafe, cukr, cikorky, rýži, sůl mouku zápalky "viks" na boty apod.Z nejnovější doby: V mobilisaci 1938 byl K. Houda svobodný a doma sám. Před nastoupením voj. služby založil dobytku plný žebřík sena, nalil vody do žlabu a rukoval s ostatními. Nesl s sebou nůž, vidličku a lžíci, ale k jídlu ani toho nejmenšího.
K hospodářství však ihned přijel bratr Cyril, truhlář nevoják, který se o chalupu staral a strašil děti plnovousem a sestra Ludmila, provdaná za ing. Stárka.

čp. 2

Domek postavil Alois Nygrýn kolář se svou první ženou Josefou Rybákovou, dcerou dělníka z Růžené ,Rážkova. Stavební plocha čp. 2 patřila část k cestě osadě Květuš jako trávník, který užíval buď osadní pastýř, který také zvonil, jako část mzdy, druhá polovina, na které je dnešní dvorek, patřila jako trávník ku Kosově chalupě č. 28. Louky a cesty od Klímových bývaly každoročně proti husám ohraženy hustě napíchaným trním. Když jsme chodívali do školy, anebo zpět, leckdys jsme si na podzim nebo v zimě tudy nadešli - přes trávníky, pod okna domku č. 34 na most "u Štěpánů". Byla to asi síla zvyku ze starých časů, když most přes potok v těch místech nebyl a chodilo se skrz "Štěpánův dvůr" k Novákovým čp. 44 na most přes potok na okresní silnici a k Chyškám, nebo k Nadějkovu.

Alois Nygrýn byl Květušák, syn z čp. 34, roz. 1885, byl rok nebo 2 jako hoch s otcem na cihelnách u Vídně, vyučil se kolářem u Koptiše v Nadějkově, dělničil u Hůzla v Chyškách mimo krátký vandr ve světě.
Č. 2 dostal domek asi z toho důvodu, že t.č. v Květuši nebylo, a mívala je prý obecní pastouška, která stávala pod dnešním hasičským skladištěm nebo na jeho místě.
Z první pozemkové reformy koupil si Nygrýn pole na Stružkách a říkával, že má 3 míry pole a 5 měr oblak.
Za svobodna byl A. N. důvěrníkem všech zamilovaných a vyřizoval vzkazy a srdeční záležitosti mnoha kamarádům a i děvčatům, třebas byly i o 10 roků mladší.
Byl, jako snad všichni Nygrýnové humorista od narození. Dovedl i z jednoduché věci vytvořit krátký, jadrný vtip a rozesmáti několika slovy všechny.
Rád vypravoval příběhy v z války 1914-18, kterou prodělal s I. bat. reg. 102 v Tyrolích. Říkal, že bídu mít a nebýt veselý, že je ještě horší "Sekám bídu širočinou". "Bylo hůř, a lidé si chválili". "Každý pes má svoje blechy". To byla jeho oblíbená hesla. Měl 3 děti, dceru Marii, provd. Sovovou v Heřmaničkách a dvojčata Františka a Milku. Když byla paní N. nemocná - vodnatelnost, vzal asi 25x doktora z Petrovic, a utratil tak za prodloužení prohraného života téměř 3 tisíce jen doktorovi, na holé ruce a dluh.

čp. 3

U Vejminků, u Vacků, u Žemličků.
Chalupa byla vlastně domovem pro výměnkáře od statku č. 10 ku kterému patřila. Proto neměla žádný dvůr ani zahradu, ani hospodářské budovy větší, než co by stačilo pro výměnkáře. A ještě starému p. Houdovi říkalo se "Vejminka" a v chalupě U vejminků. Domek měl jen jednu světnici vpravo od vchodu do síně, druhou postavil si pozdější zeť st. p. Houdy, manžel Barbory Houdové, Jan Vacek z Nadějkova, který míval maličký domek v Nadějkově. Poslední po levé straně náměstí směrem dolů pod hostincem U Lva, kde se lomí silnice k Jistebnici. Jan Vacek chodil s látkami po vsích a říkali mu "loketníček".
Starý p. Houda byl malíř pokojů a svému řemeslu vyučil své tři syny Jana, Antonína a Aloise. Za prací jezdil do Vídně i do Prahy, u něho se vyučil malířem pokojů také Frant. Kouba z čp.4 zde, nyní na Kvašově čp 15.
Starý p. Houda hrál na housle a na klarinet, a byl to zarytý Květušák, ze světa přinesl si socialistické smýšlení a byl hodně sečtělý a pokrokový. V Květuši založil hasičský sbor, vyválčil jej na druhé části obce, na Nosetíňácích. Hasičský sbor v Květuši byla jeho láska a vášeň a být brzo u požáru a udržovat kázeň ve sboru,dbát na každý kousek munduru, knihy, schůze a pěstovat hasičské sebevědomí a dbát na čest sboru, to byl ku stáří smysl jeho života.
Tehdejší hasičské Rozhledy podané v duchu českém, vlasteneckém a protirakouském pročetl do poslední písmeny. Měl rád stromy a včely. V r. 1915, ve světové válce zasadil u hasičského skladiště dvě lípy na památku 500 let upálení M. J. Husa. Synové p. Houdy Antonín a Alois za svobodna byli živé letory a připravili na masopust a bály lepené masky všelijakých veselých forem- židi, černoši s odulými rty, nosatí apod. Tyto maškary u nás kluků budily strašný respekt.
Syn Jana Houdy Antonín oženil se za sezony ve Vídni, vzal si pěknou Hanačku, která budila pozornost svým hanáckým dialektem a také krásou.
Tonda Houdů také přivezl z Vídně asi 3 očkované růže, bílou, žlutou, rudou, a to byly asi první bohaté růže v Květuši. Když asi v r. 1906-07 parceloval žid Reichner z Milevska Kloudů statek čp.10, koupil si p. Houda část trávníku pod okny asi v šíři jeho stavení, vysázel na trávníku stromy, štěpy hrušky a švestky.
Míra stála tehdy asi 270 zl, tj 540K.
Nejmladší syn p. Houdy Vladimír byl asi v r. 1894 rozený, chodil do dvou ročníků měšťanky v Jistebnici a asi pod vlivem zlatého člověka,F.D. Zenkla, učitele dějepisu, vrátil se ze světové války jako ruský legionář. Byl vyučen truhlářem a po válce byl zaměstnán jako zřízenec vlakové pošty na trati Praha - Budějovice a několikrát dostal jsem od něho lístek s poznámkou "Pozdrav Vl. Houda". Byl dobrý kamarád a dlouhá a namáhavá cesta pro děti z Květuše do Jistebnice přispěla ke kamarádství.
V zimě 1905 nebo 1906 šli jsme domů ze školy. Uznalí učitelé pustili nás, vzhledem k zuřivé vánici na místě obvyklých 4 hodin odpoledne již ve 2 hodiny, vždy pohromadě celou školu jedním směrem jdoucí pohromadě. My nejstarší ze III.ročníku jsme měli opatrovat malé a nenechat nikoho "vzadu".
Sníh promíšený s deštěm, nesený prudkým mrazivým větrem vál nám přímo do obličejů, div nás nepřevalil. Šli jsme do Květuše plné 4 hodiny. Na ochranu před větrem dávali jsme si na obličeje kapesníky. Přimrzaly k obličeji, mokrému od vody i slzí. Chalupu prodala Žemličková V. Srnkovi z Květuše 35, který ji spojil se svým číslem.

čp. 4

U Koubů. Rod Koubů v Květuši bude asi nejstarším rodem v Květuši po meči, kde drží se chalupa v jednom rodě. Následkem toho nemá statek žádnou přezdívku jako jinde, jsou to prostě Koubovi. Rod měl dosti příbuzenstva, poslední 2 generace jsou obdařené četnými dětmi. Dědoušek dnešního Kouby Jana byl však bezdětný. Vzali si za svého synovce od bratra, který hospodařil "u Járků" na Kvašově , a tak usedlost zůstala v rodě a při starém jméně. Bezdětní manželé postavili proti novému stavení při cestě kapličku. Manželka měla asi větší reputaci ve vsi, protože se říkalo, že kapličku postavila Koubka. Stáří rodu je doloženo matrikami farního úřadu v Chyškách a farář Švec, který psal o starých rodech, uvádí rod Koubů mezi nejstaršími.
Kouba Antonín rodem z Kvašťova č. 1 vzal si za manželku Marii Zvěřinovou z Chlístova " u Komendů". Byla sestrou p. Zvěřiny č. 38 Byla jako včelička, tichá, hodná.
Když bylo místo celé, mívali tam kočího, služku a pasáka. Posledním zaměstnancem byl asi bratr hospodáře, Václav, který se po vojně tam uchytil a jezdíval kolem nás v kulaté červené dragounské čepici na jetel. Hospodář Antonín Kouba zemřel asi v r. 1896. Zanechal vdovu s dětmi Františkem (Kvašťov 15) Marií (na Nových Dvorech, která si vzala otcova bratra Aloise, vyučeného řezníka, Antonína (Květuš 20 Josefa (ve Volší) Boženu (u Kolihů v Petříkovicích) Jana (Květuš č. 4) Aloise, který byl roz. v r. 1881-2, a padl ve světové válce. Učil se v Praze krejčím a byl tak velký jako já. Říkalo se, že nebyl zdržen prací a proto tak vyrostl. Poslední syn byl Rudolf (Květuš 42).
Vdova provdala se za mužova bratra Václava a měli spolu ještě dceru Anastazii, provdanou v Ředicích.
Všichni synové narukovali v první světové válce, nejmladší Rudolf jako 17letý a krátce za ním otec Václav, jako zralý padesátník. František Kouba byl šikovatelem (četař) říkalo se feldwebl a bratry bral při mustýrunku ke své 10. kompagnii p. pl. 102, kde byla většina mužstva z Květuše a okolí, pokud sloužili u 102. Staral se o krajany ve102. pluku jako táta a republika i "stodruháci" zůstali mu hodně dlužni za jeho dobrotu.
Poznal všechny 3 bojiště. Srbsko, Karpaty i Italii (na Soči.) U Koubů držívali kobyly - matky. Jednou stonaly všechny 4 kusy na chřípěcí. Pan Kouba pozval si některého "koňaře" na poradu. Poněvadž maštal byla tehdy dřevěná i se stropem a teplá, bylo tam dusno. A tu pozvaný soused si pomohl energicky. Rozbil holí okénko, aby se dostal dovnitř čistý vzduch.
Marie Koubová, roz. Nováková z č. 6, zemřela 15/11 1949.

čp. 5

V chalupě se za mých dětských let říkalo u Brabců. Majitel se tak jmenoval, jeho dceru vzal si později Antonín Veřtat a koupili si později č. 27 v Květuši. Byla to jedna z chalup, při které byla pole, buďto svobodnická, nebo do statků koupená, nebo vyženěná. V sednici do čela stával stav.
Zajímavým dokladem jsou stodoly, které byly pouze u chalup, a sice o samotě. Jsou to čp. 7, 5, 16. U všech ostatních chalup byly pouze mlátky, které sloužily jen k ukrytí píce pro kozu nebo krávu, dříví a k oklepání snopků z "panského". Brabcovu chalupu holou bez polí koupil Jan Souček podruh z Růžené. Živil se jako lesní dělník a zloděj přesto, že měl chromá kolena a těžko kulhal. Měl na výměnku jednu krávu, kterou vodil do panských lesů a kterou pásl tam, kde se zastavila. Byla vždy ukrmená,že ji nemohl udržet. Jan Souček byl rozený asi v roce 1850. Prodával ročně 10-12 metrů dříví, všechno na rameně z panských lesů přinesené. Když prodal dříví faráři Stunovi z Chyšky a vůz se pomalu rozjížděl, tahal ze zadního štosu polena zpět na dvůr.
Na chalupu provdal dvě dcery, ale zeťové s ním nevydrželi a raději se vzdali chalupy. Potom Souček sehrál komedii, že prodá chalupu Kališťákům, zlodějům z povolání. To již měl pole na "Vzteklých kravách" u Růžené, asi 3 míry. Tehdejší místní starosta Šít svolal obec a usneseno chalupu koupit pro osadu Květuš. Když došlo k rozvržení sypaného výměnku, zájemci si to rozmysleli a chalupu koupili společně: Kouba č. 4, Novák č. 6 Kouba č. 20, Zvěřina č. 38, Šít č. 42, Novák č. 12. Souček dostával 200 kg sena, 300 kg brambor, asi 100kg pšenice, 400 kg žita, asi 600 kg slámy.
Políčko koupil Janoušek č. 16 z Růžené a dával 200 kg žita ročně. Ostatní podílníci se rozdělili o zbytek. Souček měl v chalupě byt, místo pro krávu, užívání mlátku a zahrádky za stodolou na letní krmení. Společníci brzy prodali domek nějakému bratru pana Kdolskýho st. z č. 30. Nevydržel se Součkem a prodal chalupu Volšanskýmu, který asi po 2-3 létech koupil židovský kostel a chalupu prodal p. Kolínovi.

čp. 6

U Kupečků, U Kloudů, u Nováků.
V létech 1850 byli majiteli Houdové. Bylo několik bratří. Z toho rodu je p. Houda Josef, výměnkář v Květuši č. 11.
Chalupu Kupečkovu koupil pro svého syna Václava Josef Klouda majitel statku č. 10 v Květuši, t.č. nájemce nadějkovského dvora (asi 600-1000 měr) Výšky u Milívska. Václav Klouda oženil se s dcerou ze statku u Pechánků v Klokočově. Z dětí měli syny Josefa, Františka, Jaroslava, dcery Marii. Annu, Žanku, Josefu, Růženu, Františku. Dcera Marie provdala se za p. Picka do Držkrajova ještě z Květuše. Jako kluk sbíral jsem o svatebním obědě drobné cukroví pod stoly. Cukrovím házeli hosté na novomanžele, aby měli hodně dětí. Při oplacení a při házení na sebe od stolu ke stolu bylo cukroví všude pod stoly dost a to byla pastva pro děti!
Syn Josef vyučil se kupcem u Chocholů v Chyškách, a potom dělal mládence kdesi ve světě.
Otec Václav Klouda byl starostou obce Nosetín. Za jeho starostování prosadili Květušáci "novotu", zřízení hasičského sboru v Květuši, první sbor měl stříkačku koupenou společně s Chýškou, za Kloudy se osamostatnil a pořídil stříkačku vlastní. Klouda byl dobrý starosta i hospodář. Míval neobmezenou důvěru všech lidí a tatínek říkával, že si k němu nosili lidé schovávat peníze jako do záložny, poněvadž tehdy záložny nebyly. Za jeho úřadování byl otec členem výboru za II. sbor, sedláky. Tehdy padaly kroupy. Rakousko dávalo podpory, ale ne přímo postiženým, ale obci, která musila za ně provésti opravu cest, obyčejně při krupách zničených. A tu starosta předepsal každému dle velikosti hospodářství několik sáhů cesty. Cesta od nás k Růžené byla prý jednokolejná, koleje vymleté, s vysokým prostředkem. Voda valila se kolejemi a tekla "Blumkama" na louky. Pamatuji se, jak kolem cesty byly natlučeny kolíky, se jménem občana, který měl svůj díl spravovat. Musil dát štěrk i štět a velkými kameny se vyrovnávaly dolíky, aneb zmírňoval svah. Otec prý pomáhal p. Kloudovi počítat - rozpočítávat podporu na odpracované sáhy. Počítali po práci večer. Asi za týden je udřené, toto ponocování zmohlo tak, že jednu noc prospali oba u stolu celou.
Můj dědeček chodíval ke Kloudovům "na besedy", a taky tatínek měl p. Kloudu rád.
Syn p. Kloudy byl nepřímo příčinou odstěhování se rodu Kloudů z Květuše. Když přijel ze světa. Kouřil cigarety, měl skvělé městské šaty, mašle a límec, fešák. Tehdy byla na prodej Chocholouškovina v Nadějkově - dnes Mára. Pan Klouda zařídil svobodnému synovi kupectví. Mladý nezkušený kupec nakoupil zboží ve velkém, prodával každému, kdo přišel na úvěr, měl peníze mezi lidmi, nestačil platit účty, obchod vázl. Josef asi z dišperace se vrhl na pití. Pan Klouda podepsal nějaké směnky, věřitelé uhodili, obchod byl zavřen. Pan Klouda zaplatil vše. Mohl se udržet v Květuši s malým dluhem. Ale bral celou záležitost jako vlastní pohanu, vzdal se starostenství , nedal si bránit. Od Kázeckých, kteří se vystěhovali z Květuše do Husince se dověděl, že je tam ke koupi domek, tady jej koupil a vystěhoval se. Brzy zemřel. Jeho paní přišla úrazem v Husinci o ruku. Syn Josef zůstal u rodiny, ke kupectví se nevrátil. Květušáci sešli se s ním na cihelnách u Vídně před válkou 1914. Žil prý řádně, staral se o matku a o sourozence. Jeden z bratrů, František, přijel do Květuše ve vojenském ve světové válce a kratičkou návštěvu. Byl to příjemný chlapec. Padl prý ve válce. O ostatních členech rodiny jsem se nic nedověděl.
Když se měl p. Klouda stěhovat, uspořádal dražbu na inventář. Ten byl složen na komoře proti síni, na zápraží stáli dražebníci a já jako zvědavý kluk. Pamatuji si dodnes, jak pan Klouda vystoupil na pavlač utřel si rukou oči a potom tvrdě, chlapsky nechal si prodávat části nábytku, nářadí a zařízení a vyvolával nabídky. 5 krejcarů kdo dá víc? Šest, sedm - poprvé podruhé - potřetí! A lidé nakoupené věci skládali si na hromádky anebo hned odnášeli.
Třebaže tehdy pracoval zde již židovský parcelář Reichner z Milívska, prodal p. Klouda chalupu v celku z ruky Antonínu Novákovi za Zvěstonína ( U Slabů) a jeho sestřenici Veronice Novákové, roz. Kubecové z Nehonína a nerozparceloval ji.
Novák Antonín prodělal světovou válku jako záložník. Oba manželé žili jen pro sebe, nikam nechodili na besedy, práci se dělali sami. Jeden hoch jim zemřel asi ve 14 létech někdy v r. 1912-13, dcera byla provdána u Koubů č. 4, chalupu má nejmladší Jan.

čp. 7

U Šnajdrů, Veřtatů, Trpků, Cezů.(dnes zbouraná)
Chalupa bez polí, bez stodůlky bez řádného dvorka, vklíněná mezi č. 6 a 8.
Šnajdr (snad byl krejčím) - (v těch letech se projevují germanismy) jmenoval se vlastním jménem Pejša. Snad je to z rodu, jehož předek měl dlouhý spor s pány o robotu z chalupy. Šnajdr - Pejša měl holý domek, jezdil na cihelny ve Vídni domek měl pronajatý. Potom stal se nadějkovským cihlářem na cihelně v Řepekovech, pokud se cihelna vyplácela. Jeho syn František sloužil u nás jako čeledín asi 2 roky v létech 1897-8. Potom rodina se přestěhovala na cihelnu do Bozetína, panství Jetřichovice.
Tam starý otec zemřel, také František již zemřel. Dcera tohoto vzala si bývalého majitele Jetřichovic Milnera.
Chalupu koupil František Veřtat, který byl dlouho pastýřem v Květuši dal ji dceři Marii, provdané za Trpku z Veletína. Syn pí Trpkové Jan chalupu prodal p. Cezovi cestáři a od tohoto koupil domek na zbourání p. A. Martínek.
V chalupě bývali nájemníci. (Trpkovi koupili pole na Vzteklých kravách, od Tomáška, pole na Stružkách z I. pozemkové reformy.)
V čp. 7 bydlel Jan Klejma ze Starcovy Lhoty. Vzal si vdovu. Byla silná, dost vysoká a říkali ji lidově Studená kovářka. Měla za I. muže kováře, který nekovařil. Svobodná dcera Klejmky měla syna, který mne učil dělat oka na koroptve a špruhle na chytání kvíčal. Jmenoval se Jan Čapek. Posledně byl zaměstnán v továrně na umělá hnojiva v Č. Budějovicích.
Klejmovi drželi 2 kozy. Stáním přes zimu rok za rokem měly obě špárky na nohách ohnuté do výšky. Jednou je prý dovedl ke kováři, aby jim špárky zaštípal a kovář prý se urazil a Klejmu poslal domů.
Výše jmenovaná dcera Studené kovářky vzala si vdovce Vlka a je nevlastní matkou našich "Vlků". V obci byla jako chudá hubatá vdova stará Veřtatka - Komrštajnka,která si vzala vdovce Klejmu.. Patřila do obce a obec se jí bála, jaká to bude neodbytná obecní chudá. Obcí patřila do Starcovy Lhoty.
V chalupě v sedmičce bydlila také Mařena Kabátčina, svobodná, 5x na kýlu operovaná obecní chudá. Její bratr byl Novák, holič v Milévsku, druhý byl kolářem v Pečkách n/M. Oba ji podporovali. František Veřtat ovdověl, jeho I. žena zemřela na souchotiny, které zdědil také syn František a jedna dcera. Fr. Veřtat jako výměnkář oženil se s vdovou po Josefu Kocíkovi č. 14, se kterou žil až do její smrti a potom se vrátil zpět na svůj výměnek, kde zemřel.
Domek zboural Martínek 1937, když Ceza koupil čp. 14 v Nosetíně od Jana Volšanského.

čp. 8

U Petrů - U Kortanů - Martínků
Majitel Antonín Fara prodal chalupu Reichnerovi na parcelaci. Ve velké světnici stával stav jako doplněk hospodářství. Chalupě patřily pole Zvěřinovi s loučkou, pole nad Kortanovým polem vlevo od cesty do Pasíčky a pole v Kolářovém vrchu, které koupil "zedník" - Kouba čp. 21. Starý pan Fara byl dobromyslný pomalý chalupník, těžko se smiřoval s novotama a měl radost, když aspoň někdy došlo na jeho předpovědi a o nezdaru a nedůvěře. V hasičském sboru dlouho se pamatovalo, když stříkačka při požáru šenkýřovy stodoly nešla. Voda mrzla v hadicích, ty praskaly a p. Fara, když mu bylo vysvětleno, že voda nestříkala proto, že nefungují hadice, chodil prý kolem a říkal. Jo, jo, to šlahouny. Šlahouny. Chalupu od Farů koupil Josef Nygrýn, bratr Ant. Nygrýna z č. 34, drobný, postavou, ale silný člověk. Byl nejtrvalejší lesní dělník. Se svým bratrem Antonínem pracovávali v lese spolu a vždy se o něco přeli. Během roku nanosil a vyrovnal 15-20 m dříví a chalupa byla obložena dřevem ze sušin a vratů. Za Farů proti stodůlce byl starý rozrostlý keř klokočky a spousta agátů. U chalupy byla slušná zahrada již za Farů, s dvěma třemi špalky včel starými sostami ovoce, jablek a višní - vajkslí. Josef Nygrýn byl živ asi do 70 roků. Byl asi na 10-15 roků před smrtí na pražské klinice a zajímavé je, že asi za 10-12 roků po jeho nemoci, ještě za jeho života přišel dotaz z nemocnice na obec, kdy zemřel na rakovinu, která byla u něho zjištěna. A pan Nygrýn ani nevěděl, v jakém byl nebezpečí.
O jeho síle svědčí nejlépe tato skutečná událost. Můj otec jej potkal ve vrchu z Lísku s trakařem trávy a divil se, že jede s ním touto krkolomnou pěšinou do vrchu. Ze zvědavosti trakař pozdvihl, ale říkal, že by jej těžko byl uvezl po rovině pár kroků.
Josef Nygrýn vzal si vdovu se dvěma dcerami (přiženil se do č. 27) dcery se jmenovaly za svobodna Kolářovy. Jedna je provdána na Vratkově, druhá je dnešní paní Martínková.

čp. 9

U Jezumínů, Čapků, Veřtatů -Peterků
Nejstarší mě známý majitel tohoto čísla byl František Votruba, který se prý sem přiženil z dnešního Dvořákového statku v Hrachově č 2 u Chyšky, kde se také Votrubům říkalo u Jezumínů. Tehdy byla chalupa "místem" ne právě nejlepším. Potah byly buď krávy, ale většinou volci učedlníci, které starý Votruba škrtil (učil) a potom prodával jako otahaný potah. Chtělo-li se o někom říct, že má slabý potah, říkalo se: Má potah jako Jezumín. Mám dojem, že žena p. Votruby s jednou dcerou zemřely na tyfus (horkou nemoc) která tady jeden rok zle řádila. Dnešní zbytek, chalupa č 9 s kolnicí (býv. stodola) a stájemi jsou původní stavbou, jak toto místo vypadalo za starých časů. Také bydlící - světnice a světnička je v původním rozsahu. Tak stačily asi před zavedením střídavého hospodářství. Proti oknům byla zahrada asi ¼ míry, na které p. Votruba postavil novou stodolu. Zednická práce byla zadána zedníkům za 50 zl celá. Vyprávělo se, jak ji zedníci stavěli z kamene a hlíny. Jeden ze zedníků, nevím již který, byl hovorka a vykládal, jak se musí správně klást kámen na zeď, aby se "vázal". A to ráno spadl prý zedníkům celý "růh".
Pan Votruba dopustil se těžkého politického hříchu. Mezi Květuší a Nosetínem býval vždycky boj o starostu. Obyčejně byl čas v Květuši, čas v Nosetíně a to se opakovalo, obyčejně strana, která pro jedno nebo dvě období prohrála, při druhých volbách chtěla vyhrát všemi prostředky. Volilo se kuriovým systemem. Celé daně, předepsané obci Nosetín se rozdělily na 3 díly. Prvou třetinu platily velkostatkáři (Nadějkov, Lobkovic Síbrt a asi 3 - 4 největší sedláci. Volili 1/3 výboru ze 12 členů zastupitelstva. To byl tzv. I. sbor.
Do II. sboru dostali se hospodáři - sedláci pokud, přibírání od největšího k menšímu nevyplnily jejich daně druhou třetinu předpisu. Ti volili další 4 členy.
Do III. Sboru přišlo všechno ostatní, co platilo daně. To bývali všichni domkáři z Květuše a Růžené, kde Květušáci vedli. Květušáci bývali věčná oposice, postrach Nosetíňáků, bašta květušských starostů. Jazýčkem na váze byl II. sbor, který páni získávali za pařezí, za kus dřeva, za dobré slovo, potřepání na rameno atd.
S Květuší ze II. sboru drželi vždy Kvašťáci, takže ve II. sboru záleželo na každém hlasu na starostu. Starý Jezumín dostal se do zastupitelstva za II. sbor. Zadek, jak se říkalo Nosetínu s Voděradami, Radíkovy Vilínem, Mezným a Chlístovem chtěl mít starostu Rindu (vl. jménem Miňhu z čp. 8 dnes u Matějíčků v Nosetíně.
A pan Votruba dal mu rozhodující hlas za talíř jitrnic, který mu zaplatil Rinda u Vodňanských (Hornýho dům) v Chyškách po ranní před volbama. A tak Květušáci prohráli starostu.
Na chalupě č 9 se dá demonstrovat těžké, ale sousedské hospodaření v Květuši. Chalupa byla robotnická. K chalupě patřilo vedle zahrady ležící pole a Lípova zahrádka před okny, které se táhlo v šířce paloučku patřící dnes p. Zvěřinovi rovně nahoru. K chalupě patřila jedna z luk, druhá ne. Byly louky handlovné. Jeden rok sklízel Jezumín jednu louku Kouba č. 4. druhou. Druhý rok obráceně. Tak to šlo všechna léta. Oba sklízeli a nikdo nehnojil.
Manželé Veřtatovi byli bezdětní stará "Říhovka" byla sestrou Jezumínky dala svou polovinu neteři a p. Votruba synovi z Chlistova. Dcery p. Votruby se provdaly téměř domů-Dcera Marie si vzala Josefa Zvěřinu z Chlistova. Druhá dcera se přivdala domů za Alouise Čapka a třetí Antonie si vzala Josefa Čapka z Kvašťova č.12.Pan Votruba byl živ přes 80 roků, zemřel u svého zetě Al. Čapka v Litvínovicích u Č. Budějovic.
Alois Čapek byl chytrý, pokrokový hospodář, měl hodně rozhled po světě a chalupa č. 9 byla mu těsná. Když Reichner parceloval č. 10 koupil budovy a přestěhoval se do č. 10. Stodolu od č. 9 na zahradě si nechali.
Asi v r. 1907 koupil usedlost v německé obci Litvínovice (Leitnowitz) u Č. Budějovic. Na tomto majetku rozparceloval část pozemků na stavební místa pro české dělníky z Budějovic a jako první Čech udělal do čistě německé državy průlom, který vedl k počeštění celé obce a posílil český živel i v Budějovicích. Syn A. Čapka, také Alois Čapek byl až do r. 1948 oblíbeným ředitelem družstva v Milívsku.Narodil se v Květuši č. 9. Rozparcelování čp. 9 je zřejmé z popisu, které parcely k němu patřili, protože domek zůstal bez polí. Od Reichnera koupil č. 9 Josef Veřtat tesař a zpěvák z Květuše úplně bez polí. Po jeho smrti koupil chalupu bez polí Antonín Dvořák, rodák z Peterkového statku z Kvašťova, byl strýcem dnešní paní Hejhalové. Jeho paní, Anna Dvořáková byla rodilá Balíková z Kvašťova č. 10.
Alois Čapek prodal čp. 10 se všemi pozemky Reichnerovi. Rozprodalo se v Květuši všechno. Stodolu od č. 10 koupil Josef Zvěřina č. 38 s polem před okny, neprodána zůstala stodola s políčkem v Kukli. Stodola č.10 byl apod. společnou krytinou se stodolou Zvěřinovou. Polovina k obecní cestě měla vrata od Říhů druhá polovina vzadu měla vrata od Čapků, takže p. Zvěřina jen z jedné strany vrata zazdil a prorazil je z druhé strany mlatu ze svého dvora. Bydlící s dřevěnou komorou od č. 10 koupil Antonín Cmunt z č. 13 v Květuši. Stodolu od č 9 s políčkem v Kukli koupil Josef Vačlena z č.39 na stavbu nové chalupy. Část stodoly stojí v původním stavu, z druhé poloviny vystavěl Vačlena nový domek se stájí, dnes Lípovo čp. 49.
Při kopání jámy na hašení vápna pro stavbu nalezl Josef Vačlena hliněný hrnek se stříbrnými penězi, asi 30 grošů velikosti dvoukoruny a tenké jako plech a asi 100 drobných stříbrných penízků asi jako 5haléře rovněž stříbrné a tenoučké. Poklad. O nálezu se dovědělo četnictvo, oznámila museu v Táboře, které nález asi asi za 200 Kč vykoupilo. Byly prý to peníze z doby Jiřího Poděbradského.
Josef Vačlena prodal domek asi v r. 1940 p. Fr. Lípovi a odstěhoval se do Ratiboře. Alois Čapek byl velitelem hasičského sboru, skvěle vedl a aranžoval hasičský sjezd v Květuši v r. 190, sbor pořádal prvé plesy, prosadil a provedl stavbu hasičské kůlny. Byl jako rakouský voják u sanity, posílal lidi k lékařům, užíval obvazy a desinfekční prostředky. Zavedl v Květuši oslovování pane, odebíral deník Venkov, užíval spisovné řeči.
Měli jsme nové brambory s tvarohem bylo asi prvně v Květuši, co slyšeli Květušáci, že ještě dnešní vžitý název sejra má být tvaroh. Čapek propagoval stavbu vodovodu v Květuši. Pozval sem inženýry od tehdejší Zemědělské rady, dal si vyhotovit předběžný rozpočet. Akce se rozbila na odpor domkářů a nedostatek porozumění u všech. Teprve po létech se říkalo: Škoda, že se odstěhoval Čapek, mohli jsme mít vodovod. Ale že napřed všichni pomlouvali Čapka pro jeho novoty a ulehčili mu tak vlastně odchod z Květuše, neřekl nikdo.

čp. 10

Kloudovo - Landverovo, Čapkovo, Cmuntovo.
Čp. 10 patřilo Kloudovům. Původní majitel, starý Klouda, najal si od panství Nadějkov dvůr Výšku u Milívska, sám statek pronajal židovi Fišlovi, kterému se říkalo "Landver". Žid Fischl využil hospodářství jako základny pro obchod dobytkem. Jeho činnost byla na čas květušským průmyslem. Fischl kupoval vykrmené voly po celém širokém okolí a ustájoval je v Květuši. K obchodu měl své zjednané honce, kteří jednak mu voly sváděli z okolí, jednak je odváděli pěšky do Prahy. Transport se dal do Prahy najednou. Pamětníci vyprávěli, že vázal se na provazy pár za párem. Čelo transportu bylo již za Rejpkou, nahoře u Houdova-Sedláčkového pole, a ze statku se ještě vyvádělo. Každý honec měl na starosti několik párů. Fischl neplatil snad mnoho, ale byl to stálý příjem, na květušské poměry slušný. Honci po každém transportu měli v Květuši "muziku" po návratu se oslavovalo a pilo až do rána. Z těch let zachovaly se zápisy v hudební knize nosetínské obce, psanou starostou Brabcem. V záznamech je v šedesátých létech v Květuši 12 zaplacených "palet" v Růžené asi 4 v Chlístově asi na 3 zábavy za jediný rok. Poplatek za povolení 1 zl. r. m.
Za pruskorakouské války v r. 1866 si vzal Fischl od Prusů "pasport" (průvodní listy na dodávku do Prahy), snad i pruské armádě. Na těchto transportech zbohatl, nájem statku pustil a najel si potom dvůr Elžín na Pacovsku. Celá rodina zbohatla, ale ještě dlouho měli příslušnost do Květuše, poslední Fischl z tohoto rodu sem příslušný byl na začátku druhé světové války transportován před Hitlerem do Milívska, s příslušenstvím do zdejší obce. Jeho osudy neznám, asi zahynula celá rodina v koncentráku.
Honci byli jakousi šlechtou mezi zdejšími domkáři. Patřil k nim fořt z č. 44, Dvořák (Vojta z čp. 26, Fořt z č. 35, Houdové z č. 6, Nygrýn z č. 34. Pošvera. Čas Fischla-Landvera byl nejslavnějším obdobím Květuše z celé židovské éry, vlastně židovského bohatnutí ve zdejším kraji. Jediný plus z tohoto sloužení židům snad byla skutečnost, že zdejší lidé poznali s nimi svět, jednak jako služebníci, braní na židovské dvory, anebo dělníci, verbovaní zde na práce do vystěhovaných židovských rodů. Peníze od židů vydělané vracely se vlastně zase zpět do židovských rukou. Landverů výdělek propili honci u Žida Mojžiše v květušské hospodě, nebo v hospodě u Šmolků v Květuši č. 36, koloniální obchod měli Šimkovi (Grimová provdaná Lövenstainová, řezničil - košeroval Bruml v č. 45 a všech obchodníků v Nadějkově a Chyškách kteří byli vesměs židi obchodníci a řemeslníci, pekař, sklenář, obchod obilní, kůže, peří, látky, všechno bylo v jejich rukách. Psali zálohy i žádosti, zkrátka celý život měli v rukách. Z bohatých rodin květušských židů byli Fischlové - nájemci dvorů statkáři.
Openheimerové v Milívsku a Karlových Varech. Obchod s nejlepší zvěřinou, výkup těžkých telat pro lázně. Rodina Grimů měla v Lipsku ve vlastnictví celou ulici. Optik Oppenheimer na Příkopech v Praze byl také z Květuše.
K usedlosti Kloudově patřily dnešní budovy čp. 10, s půlkou stodoly p. Zvěřiny, jako výměnkářská chalupa č. 3, pozemky od Kosovy chalupy dolů, dnes pozemky p. Srnky včetně Žemličkových, pozemky od č. 25 mimo Zahradnici (hořejší malé políčko, pozemky Karla Houdy a Svatoše, až k potoku, pole kolem silnice k Nadějkovu dnes Martínkovo, Šitovo - Koubovo u silnice a Klímovo, celý pruh k mostu, louka "Landwerka" u zadních drah, louka Řezáčova a Cmuntova u Cihelny. Po odchodu Fischla z Květuše hospodařili na statku Kloudové a obdělávali je při Výšce, jednak šafáři s nájemcem. Poslední šafář Kloudů před prodejem Reichnerovi na parcelaci asi kolem r. 1895 až 1900 byl Kokrment, rodák z Dobřemilic.
Byl na statku sám se ženou, a jedna jeho dceruška asi do pěti roků stáří vypíchla si v Květuši vidličkou oko. Proto snad mi rodina utkvěla v paměti. Po Kokrmentových měla byt pronajatý poslední židovská rodina v Květuši, zdejší rodačka Ema Šimkova vl. Jménem Grimova, která se provdala za němce žida Oskara Lövensteina z Jablonce n/N, kterého jeho rodina vnutila do tohoto manželství, aby se zbavila nezdárného syna. Byl prý z bohaté rodiny, který se jako nezdara vrátil i z Ameriky. Neuměl slovo česky, učil se od dětí, kterých rád se vyptával, co se jak česky řekne. Měli obchod koloniální. Před okny u velké světnice byl písek, do kterého dával krejcary, aby tam děti nalákal. Přinesl sádrové ozdoby na stromeček do Květuše.
Po krátkém čase se rodina odstěhovala tuším do Liběchova u Mělníka.
Domovní stavení koupil od Reichnera
Alois Čapek a po nějakém roce je zase přes Reichnera koupil Antonín Cmunt z čp. 13 v Květuši i s malou dřevenou kolnou a s dřevěnou komorou proti síni. Komory byly už sešlé, ty rozbořil a kůlnu užíval jako stodolu, než si postavil stodolu dnešní novou s novými vraty a hradební zdí proti Kosovům.

čp. 11

U Kalců - Sedláčků - Houdů - Smrtků.
Chalupa č. 11 vznikla, jako č 39 a 40 na půdě bývalé Kyptovy svobodnické živnosti, jak to i hranice zahrady mezi svobodnickou chalupou Petrovou a zahradou Svatošovou ukazují. Chalupa č. 11 vznikla asi mnohem dříve a bylo k ní asi od Kyptového prodáno dnešní pole v Lísku, prý bývalé pastviště od Kyptového statku, což i hranice vedoucí dříve rovně od hranice naší plužiny rovně nahoru po hranici Dolejšova a Smrtkova pole ukazují. Pole je ve stráni s neplodnými skalami, které majitelé pracně po léta vystěhovali a rozebírali.
V chalupě se říkalo za stara u Kalců a pamatuji tam ještě tkalcovský stav. Chalupy Trpkova a Svatošova vznikly na místě bývalého obytného dřevěného stavení, chalupa Svatošova z bývalých komor, když si Kyptovi postavili zděné stavení na bývalé zahradě.
Kolem roku 1866-70 vznikl v kolně u této chalupy požár a vyhořela mimo této chalupy ještě dnešní Trpkova, Svatošova a naše. Pro žár a nedostatek vody, nedalo se nic zachránit. V pahorcích v Lísku rostly třešně a Kadlec nosil třešně v nůši na prodej do Bechyně. Po nějakém čase vrátil se z práce na cihelnách Jan Šindelář, otec Šindeláře ze drah. Koupil Kalcovu chalupu a ze třešní na poli udělal prý několik sáhů dříví .Třešně vzaly za své, přes to udržují se tam plané, ale dost pěkné,třešně dodnes. Šindelář koupil později hospodu č. 16 v Květuši. Dal ji synovi, dnešnímu Šindeláři č. 46, který ji za krátký čas pak prodělal.
Staří Šindelářovi měli tam na výměnek světničku, kde je dnešní krám.
Od Šindelářů koupil č. 11 Jan Sedláček ze Střítěže se ženou Marií, která byla Řezáčova ze Střítěže, dnešní Kroužkovo. Sedláček zemřel asi v r. 1900, když před tím zemřel mu syn Jan asi 25letý na souchotiny. Po Sedláčkovi zůstali malé děti František, asi r. 1885 roz. Josef 1891, Alois, asi r. 1893 roz. a Marie, roz. 1896.
V první svět. válce se vdova znovu provdala za Vojtěcha Koudelku rodilého z Koubalny u Lhoty Tetauraovy, který býval šafářem v Nepřejově.
V. Koudelka brzy zemřel a vdova provdala na chalupu dceru Marii, která si vzala p. Jos. Houdu z Vratkova, jehož děd míval v Květuši čp. 6. Dnešním majitelem č. 11 je Jan Smrtka z Festuňku, který si vzal dceru Marie Sedláčkové. Josef Houda rozšířil chalupu asi o 3 míry polí u Větrova z I. poz. reformy, Smrtka přikoupil v r. 1939 asi 1 ha lesa u Nosetína z prodeje nadějkovského velkostatku, které parceloval Seger.

čp. 12

U Kyptů
Číslování domů začalo v ck. až po roce 1771, a proto jsou majitelé usedlostí špatně definovatelní.
Svobodnická usedlost. Nejstarší písemně doložený majitel se dá odvodit ze zápisu Berní ruly z r.1654.V Květuši jsou uváděny 3 svobodnické statky. 1. Vít Hrdoň, dnes čp. 19, 2. Kateřina Štěpánová - grunt zanikl a byl připojen ke statku Růžená a 3. Matouš Petrlík. Sňatkem přechází usedlost r. 1714 na Vojtěcha Nováka.
Dne2.5.1752 oženil se královský svobodník Matěj Dvořák z Modlíkova, pozůstalý syn po Janu Dvořákovi,nar. 25.2. 1703 a matky Martiny Jelínkové z Hubova, s dcerou královského svobodníka Vojtěcha Nováka z Květuše,Kateřinou. Proč prodával Vojtěch Novák statek 28.12.1770 Jiřímu Kyptovi z Rohozova, nevím. Kypta několikrát za život prodával větší statek za menší. Když Jiří Kypta asi po 10 letech prodával Květuš, koupil Matěj Dvořák rodinné sídlo své ženy Kateřiny, pro svého nejmladšího syna Josefa,nar. 9.3.1758. Kdy k prodeji a koupi došlo nevím. Jisté je,že když se královský svobodník a rychtář Josef Dvořák ženil 30.8.1785 s královskou svobodnicí Annou Procházkovou z Růžené,nar. 6.10.1765,dcerou Josefa Procházky a Anny,je již psán v Květuši čp. 12.Syn Josefa Dvořáka Jan,nar.3.5.1791, se oženil s Annou Krejčovou z Velké,čp.9 a měl s ní 5 dcer.Nejstarší Josefa,nar.20.7.1839 se provdala za Matěje Nováka z Horních Nerezců č.9.Syn Matěje a Josefy Josef,nar. 13.3.1861 přebírá chalupu po sňatku s Josefou Novotnou ze Zhoře čp. 9.Syn Rudolf nar. 11.9.1891 a ženatý s Annou Škochovou z Kojetína čp.1 přebírá chalupu po předchozím působením v Milevsku a Novém Bydžově. Josef, syn Rudolfa, narozen ještě za otcova působení v Novém Bydžově, nar. 6.11. 1923, přebírá čp. 12 v Květuši po sňatku s Marií Andělovou ze Skrýchova čp.41.
Dnešní stavení bylo postaveno na zahradě, která sahala o kus dál za stavení a obehnáno bylo kamenným tarasem. Z původního stavení byla dřevěná stodola na podezdívce, pod šindelem, která vyhořela asi v r. 1865 společně s čp. 11, 39, 40, 10 a 32, hořela "Horejška". Dnešní stodola stála vždy mimo bydlící stavení o samotě a studna, asi původní,kterou do kůlny zastavěl teprve můj dědoušek, když nedbaje smíchu sousedů postavil stodolu a kolnu v nebývalém rozsahu. Do zdí použil kamene z ohrady původní zahrady za stavením. Ze zahrady do mých let zbyl pouze 1 štěp "Syreček" asi 100letý, kmen vysoký asi 150 cm, široký, průměr kmene asi 60 cm. Pole byla olemována po mezích obrovskými balvany dobytými z polí. Taková mez původní je od Rejpky k pěšince ku Kališti a podle Cmuntovy a Řezáčovy louky. Rozstříleny jsou pod cestou od stavení a nad cestou ke Koubovému vjezdu. Jiný sklad býval na levé straně Blumek,u levého hořejšího rohu. Z tohoto kamene složil můj otec asi v r. 1898-1900 trativod na Velké louce. Odvoz umožnili silné potahy a silní lidé ze starých dob. Voli držívali do 6-8 roků. Meze zanikly orbou rádlem a hákem, poněvač zem se stahovala při orbě stále dolů.
Hlavním zdrojem výživy byl asi chov dobytka, ovcí, drůbeže. Ve starém inventáři bylo nářadí na zpracování lnu, kamenná závaží, nůžky na ovce, krouhadlo na zelí, šrák na tlačení sýra, posádka na sušení sýra, vlastně homolek tvarohu. Mimo žito, ječmen, pšenici, oves, brambory pěstoval se len, zelí a tuřín, lidově řípa. V kontraktu, asi z r. 1850 je na výměnek, jako hrách a zelí a také 1 kopa otýpek k pálení letnímu, tj. sesekaný průklest z lísek,olší nebo chvoje. Při tehdejších poměrech, z ouhorů bylo hospodářství zaměřeno k získání vlastních životních prostředků, prádla, sukna, výživy. Zajímavé je, že v odevzdacích listinách a kontraktech není zmínka o prasatech v hospodářství. Nebylo asi možno při omezených sklizních obilovin a mála brambor pěstovati prasata. Studně na dvoře, u Rejpky, na paloučku, na Cmuntově louce pod Horou i naproti pod Stružkami ukazují, že periody suchých let dominovaly, a proto docházelo k jejich hloubení a zachytávání pramenů. Vyhynutí žit nebylo asi řídké a také jaré žito se selo všude. Při stavu starých cest byla obtíž i se mletím obilí a staří pamětníci vypravují o jízdě za mletím na řeky. Byla asi častější bída a hlad. Dokladem je, že Maškovi v Chlistově vyměnili asi 2 míry pole za 2 bochníky chleba od Krejčů. Pro robotníky a podané zřízeny byly panské špýchary, které skladovaly obilí a půjčovaly je k setí v době bídy. Proto svobodníci, kteří neměli tuto oporu,museli spoléhat jen na sebe. Jejich výhodou byla skutečnost, že mohli se svým polím víc věnovat, když nemusili chodit na robotu. Svobodníci měli možnost volného cestování a pohybu. Uměli číst a psát.
Dle vypravování dědouška byla u naší chalupy "flusárna". Byla to výroba mýdla. Z nakupovaného popele vařil se louh, odpadky (draslo) bylo splachováno na louky a přinášelo prý bohatou úrodu sena.

čp. 13

Chalupa dnes neexistuje, byla rozbořena ve II. svět. válce nebo těsně po ní. Stála, celá dřevěná mezi čp. 14 a č. 34. V chalupě, která mívala jen sednici a chlívek, zahrádku před okny s 1 planou hruškou ve výměře asi 5x5 m² říkalo se u Lazarů.
Majitel jmenoval se Cmunt. Jediný syn Antonín byl silně hluchý a oženil se až asi ve 40 létech. Antonín a Marie Cmuntovi koupili si z parcelace dvora Růžené 1 díl pole na Stokách a díl louky pod polem, společně s Čunátem č. 33 a Al. Nygrýnem č. 15. Louce se říkalo Na Štěpánské. Cmuntovi pole brzy splatili a koupili si budovy čp. 10 v Květuši.
Chalupu č. 13 prodali známé světácké rodině Truhlářů z Malovic u Mladé Vožice. Byl to samý příbuzný a strýček a na návsi byly často poutě, tulácké vozy pod plachtami. Strýčkové se časem pustili i do sebe, pak byl křik a pranice. Četníci měli často v Květuši prohlídky a hledání návštěvníků.
Syn Jakub Truhlář byl hledaný zločinec. Chalupu zdědila dcera Anna, která se provdala za Grubnera z Obory u Benešova.
Truhlářovi měli z I. poz. reformy příděl ½ míry na Stružkách a s polem koupil domek na palivo Josef Ceza z Květuše č. 7, který číslo 13 zbořil. Staveniště koupil od Cezy Josef Kocík čp.14.

čp. 14

U Štěpánů - u Kocíků.
Chalupa dnes Kocíkova v mých pamětech nezabere mnoho místa. Pamatuji pouze jednoho majitele, Josefa Kocíka, který už nesl přezdívku Štěpán. Byl menší postavy, zedničil jen tak nějakou omítku, nebo někde v partě, většinou chalupničil. K chalupě patřilo kus trávníku u chalupy, políčko pod šenkýřovou mezí na pole s lukou. Paní Kosíková byla rozená Pechánková z Klokočova. V sedničce bývali podruhové, bydlil tam jeden čas dráteník Štěfaník, Mařka Nováková, Žaludovi, také řezník Janoušek ze Starcovy Lhoty tam bydlel. Ten nebyl ošklivý na nějaký šprým. Jednou vyvedl i svou paní domácí. Hned ráno jí povídá: Rozka to je neštěstí. Tvoje sestra na Klokočově si zlomila nohu. A paní Kocíková, tak jak byla ve všedním, běžela na Klokočov sestru navštívit, ani snad se do světnice už nevrátila. Jak se s p. Janouškem potom vyrovnala, nevím. Kocíkovi měli zájem o Zvěřinovo pole a lučku za kovárnou a dávali na výměnu svoje. Sešli se na tento handl u nás, nedohodli se, a pan Zvěřina ke své i Kocíkových škodě potom za nějaký rok prodal pole za kovárnou kováři a z výměny, oběma stranám výhodné nebylo nic. Nejstarší syn Kocíkových, možná že z prvního Kocíkova manželství, František vzal si Novákovu "Taráskovu" dceru ze Stříteže a zakoupil se ve Veletíně, syn Josef hospodaří doma, dcera Anastazie se provdala za Jana Křemenáka, který domovničí v Praze.

čp. 15

Hořejší mlýn
Pamatuji starého mlynáře Nygrýna. Syn Alois převzal mlýn v Květuši. Byl narozen r. 1861 jako můj otec. Jeden jeho bratr byl pekařem ve Vršovicích, Antonín nebo Josef, druhý byl také v Praze truhlářem. Dařilo se oběma slušně a do Květuše zřídka přijeli. Jedna sestra byla vdána v Doubravici jedna měla taky mlynáře Křivánka v Růžené, třetí se provdala na výměnkářkou chalupu za Fr. Šíta z Růžené, který k ní přistavěl maštalku a stodolu.
A. Nygrýn jako voják prodělal okupaci Bosny a Hercegoviny v r. 1875 .Měl veselou náladu až do smrti. Jako kluci postavili si s mým otcem telefon. Na každé straně jedna bedýnka, spojená navoskovaným motouzem s druhou a mluvilo prý to. Pan Nygrýn st. byl podvelitelem nebo velitelem u hasičů, jako hasič byl rázný a šikovný. Zemřel jako astmatik a zanechal děti Antonína, Aloise Josefa, Františka a dcery Růženu a Anastazii. Antoním, asi r. 1895-6 roz. je četníkem, Alois mlynaří, Josef je klempířem,nebo pokrývačem v Písku, Františk se vyučil cukrářství. Růžena si vzala Josefa Miňhu z Růžené, potom hajnýho v Kvašťově u Prčice (panství Mitrovice) Anast. se provdala za Jana Koudelku, vdovce v Květuši č. 43.
K mlýnu patřila zahrada po obou stranách mlýna, pole "Za Kolářovy" a plužiny pod Hejkem jeho vlastní s trávníkem za Kocíkovými.
Až do r. 1918 se na Hořejším mlýně mlelo vesele, šrotovalo, krupky se tloukly, pokud dovolovala záda. Ve světové válce mlýn vesele klapal a černý chleba z něho byl až moc dobrý. Pamatuji, že jsme v Květuši mleli i pšenici a buchty z ní nám taky břicho neprovrtaly. Mlýn zabily "stolice" v okolí a ještě víc blahobyt po světové válce.
Někdy v II. polovině 19 století byla dcera z Hořejšího mlýna pokousána vzteklým psem a také této nemoci podlehla bez pomoci. Byla uzavřena v komoře po levé straně vchodu (mezi stodolou a "mlejnicí"). Zuřila prý a v komoře zůstala prý rozškrábaná omítka. Ve mlýně byl neopatrností svého staršího postřelen z vojenské pistole voják ruské armády - polní policie, která zde v pondělí svatodušní 1945 sbírala zbraně.

čp. 16

Hospoda v Květuši
Pro všechny majitele platila jedna přezdívka šenkýř.
Majitelem hospody v nejstarších dobách byl jak ani jinak být nemohlo, žid.
Poslednímu se říkalo Abraham, jaké měl příjmení, nevím. Tehdy hospoda žila, sice většinou na kořalce, ale žila.
O každém jistebnickém jarmarce byla prý zde muzika. A jarmarků bylo 12 do roka. Pověst může být pravdivá, poněvadž ve staré obecní hudební knize je jich ještě v létech šedesátých zapsáno ročně asi osm. Žid Abraham zbohatl, odstěhoval se z Květuše za dětmi, hostinec koupil pro syna Jana starý Šindelář, taky kdysi majitel č. 11, který si nadělal peníze 14letou prací na vídeňských cihelnách. Staří Šindelářovi udělali si na hospodě výměnek, byt, a nějaké obilí a brali jej ještě asi v r. 1916, ale už od cizích, protože Jan Šindelář ml. o hospodu brzy přišel a koupil Vlkovu chalupu na drahách, kde žije.
Od Šindelářů nebo v dražbě koupila hostinec Kateřina Jandová, hospodyně u Hrdoňů, babička pí Kortanové z Chválova. Po smrti prvého muže Josefa Jandy, Hrdoně, provdala se za Václava Petra, který si ji vzal jako vdovec, kam se přiženil. Hrdoňka - Káča - koupila hospodu pro syna Josefa Jandu, který ztratil otce asi ve 3 letech. Poněvadž v nešťastném manželství s Petrem nebyla jista, zdali by statek tak malému chlapci udržela, provdala dceru Annu za Jarolímka z Aleniny Lhoty a syn měl být odškodněn hospodou.
Hospoda bývala malá, pod mezí utopená, patřily k ní pole nad stavením jako dnes, louka a políčko za potokem proti panskému lesu, pole Lípovo v Kolářovém vrchu, políčko za potokem dnes,Bardovo pod Mozolovskými polmi a louka na drahách, dnes Šindelářova. V hospodě mívali 2-3 kusy dobytka, nejméně 1 prase se vyživilo žebráckým chlebem - krajícema, které tam měnili tuláci za kořalku.
Paní Petrová nechala starou hospodu zbořit, postavila ji v dnešním rozsahu. Patřila k ní stodola za silnicí, dnes Skalákova. Stodola vyhořela někdy kolem roku 1900. Petrová hospodu pronajímala až do dospělosti syna, který byl vyučen řezníkem a uzenářem. Nájemci byli: Novotný, Houda č. 1, Janda, Balvín.
Josef Janda prodělal těžké mládí jako sirotek - pasák. Vyučil se řezníkem u Vodňanských na "Růžku" v Sedlci, potom pracoval jako uzenářský dělník ve Vídni. Vrátil se k odvodu v r. 1913, vojačil jako náhradní záložník 6 neděl v Mostaru u 102. pluku, oženil se s mou sestrou 9/6 1914,narukoval v mobilisaci 26/7 1914, a v r. 1916 padl na Soči proti Itálii. Z manželství zůstala dcera Milada, provdaná Havlíková.
Sestra se provdala v r. 1920 v zimě za Kofroně, za ½ roku hostinec i s polmi pronajala Josefu Kolínovi, který ho později koupil za 60000 Kč. Asi v r. 1926 mu hospodu prodali v dražbě, rozparcelovali pole i stodolu, a zbytek koupil Josef Dvořák a Antonie, rodiče Jar. Dvořáka s polem u chalupy asi za 35000 Kč. Hospoda byla v parcelaci vydražena asi za 70000 Kč, do dražby byla hnána židem Sternem z Tábora za dluh za kořalky. Kdosi z hospody odnesl vnitřní okna, prkna z půdy a prý i vyřezal trámy. Hospoda měla chodbu od schodů přímo na zahradu, takže po pravé straně vchodu byla jen 1 místnost, po pravé straně byl malý výčep,kuchyně a sálek vzadu.

čp. 17

Dolejší mlýn
U Skaláků - Poslušných
Mlýn byl postaven svobodnickým rodem Dvořáků ze statku u Hrdoňů jako věno pro jednoho syna a je se statkem u Hrdoňů spjat zajímavým vzájemným plněním. Má mlýti vše pro statek, statek trpí pastvu a dodá povozy k opravě mlýna potřebné a snad i materiál. Od statku u Hrdoňů bylo od každého pole odříznuto kus ke mlýnu, aby odloučený syn měl od každého pole kousek, aby nelitoval statku.
Prodejem dostal se mlýn, který vznikl asi po zaniklém mlýnu "Kuklíku" do rukou Skaláka, odněkud z Heřmanic nebo okolí. O prvním Skalákovi se vypráví, že již za svého života dal si udělat umrlčí truhlu, ve které míval uloženy krupky pro domácnost, pokud truhla se nedočkala jeho smrti. Myšlénka na tuto jistě vzácnou skrýš, naháněla strach pí. Poslušné ještě nedávno.
Starý Skalák dosáhl vysokého věku a snad až po smrti byl předán mlýn synovi, F. Skalákovi. František Skalák přikoupil k mlýnu pole Na Stračinci z parcelace dvora Růžené, kus louky na Pasíčce a snad také stodolu od hospody, nekoupil-li ji Josef Skalák.
Ten byl ženatý 3x. Z prvého manž. pocházela mlynářka Nygrýnová z Květuše 15 a dědic syn Josef Skalák, jejichž matka byla rozená Dvořáková z Květuše č. 20.
Druhé manželství bylo bezdětné (paní snad z Podboří), ze třetího manželství (paní z Vlksic) byl syn Rudolf, který je sluhou v čsl. parlamentě v Praze.
Josef Skalák ženil se teprve asi 60ti letý s dnešní pí Poslušnou, roz. Houdovou z Růžené. Celou svobodu pracoval jako stárek po mlýnech. Měl v úmyslu mlynařit v Květuši, zakoupil již 1 stolici, aby mohl mleti také pšeničnou mouku. K realisaci tohoto plánu již nedošlo,a když po jeho smrti schátralo i vodní kolo, mlýn zanikl. Pan Poslušný, muž majitelky, vdovy Skalákové, třebas mlynářského rodu, mlýn neobnovil. Paní Skaláková Dvořáková zemřela na "horkou nemoc" snad i s dospělou dcerou. Tak se říkalo tyfu.

čp. 18

Kuklík u Kuklických - u Bendů. Samota pod mlýnem Dolejším. Ještě staré dřevěné bydlicí a starodávná komora. Proti hospodářství na levé straně potoka jsou zbytky starého rybníka, pod kterým snad stával mlýn. Děd dnešních "Bendů" byl "Plavců" - Bendů z Mozolova, jeho manželka byla rodem z Kuklíka, Kateřina Maněnová. Kuklík býval malou chalupou, poněvadž pole na Kladinách koupil teprve kolem r. 1900 Josef Benda s manž. Annou, roz. Šáchovou - Dvořákovou z Čičovic. Také pastvinu za Hrdoňovou "Březinou", nad stavením přikoupil z parcelace dvora Růžené. Z Kuklíka je rodák Benda Čipera (děd) z Vesce Šichovy. Dcera Anna provdala se za Faru - Řeháčka z Petříkovic. Byla provdána podruhé za Fr. Kloudu, syna květušského nájemce Výšky Kloudy a s ním o statek v Petříkovicích přišla. Statek koupil Vesecký bratr pro syna a Koudovi dohospodařili v podruží u Houdů č. 1.

čp. 19

U HrdoňůJediná poschoďová stavba v Květuši, někdy chybně označovaná za novou tvrz. Prvním písemně doloženým majitelem z Berní ruly z r. 1654 je Vít Hrdoň a 1714 potom Václav Hrdoň.
Kdy a jak přišli Dvořákové na čp. 19 nevím. Z vyprávění svého dědy znám poslední dvě generace Dvořáků. Starší, přezdívaný "Ibyjá", pro vsuvku, kterou vkládal do řeči "i by já" snil o tom,že do Květuše získá oblastní svobodnickou rychtu, a když ne pro sebe,tak pro svého syna. Tomuto snu zasvětil celý život.Přestavěl proto celou usedlost.Obytnou budovu přestavěl tak, že první patro bylo počítáno pro sněmování svobodníků.Postavil i novou stodolu a maštal.Do zápraží před ní přitáhl na návalíkách z lesíka Březiny velký lícový kámen, aby dělal parádu a dokládal sílu potahů hospodáře.Vše proto, aby usedlost byla důstojným sídlem svobodnické rychty.Aby posílil naděje svého syna na zvolení,dal ho studovat na gymnasium do Č. Budějovic. Tady možná začal počátek konce slavné větve rodiny Dvořáků. Možná to byl rok 1848, zrušení roboty a upadající prestiž svobodníků. Po 3-4 letech se vrátil mladý Dvořák domů. Oženil se se sestrou mé babičky, stal se starostou,ale víc než hospodářství ho zajímaly flámy s úředníky nově zřízeného okresního úřadu v Sedlci, kteří ho i v Květuši často navštěvovali. Hospodářství ale upadalo do dluhů, až Dvořákovi museli prodat statek Josefu Jandovi z Orlova a koupili usedlost v Pořešicích. Starý "Ibyjá" prý odcházel ze zápraží, až když nový majitel sjížděl od křížku k hospodě se slovy:"I by já pro vorlováka stavěl" a plakal.
Druhý Janda, syn kupce statku zemřel v Praze po operaci, když dceři Anně bylo asi 15 let a synovi asi rok a půl. Vdova Kateřina se znovu provdala za Václava Petra. Dcera Anna se provdala za Josefa Jarolímka z Aleniny Lhoty. Josef jarolímek zemřel také mlád na rakovinu žaludku. Anna se již neprovdala. Nejstarší ze tří dcer se provdala za Fr. Beneše ze Šichovy Vesce, k prostřední Antonii se přiženil Fr. Kortan. Nejmladší Božena se provdala za bratrance Fr. Kortana z Božejovic.
Po oddělení kusů k Dolejšímu mlýnu byl v r. 1907 rozšířen J. Jarolímkem rodákem od Heřmanů , koupí o les Hejk u silnice k Chyškám a o paseku pod polem za Hejkem, na druhé straně silnice. Paní Jarolímková přikoupila chalupu č. 24 v Květuši, F. Kortan přilehlé č. 47 vedle. Toto číslo bylo zbouráno asi v r. 1938. Jarolímek Josef byl velitelem has. sboru v Květuši, ve světové válce úřadujícím radním nosetínské obce. Pro statek je příznačné, že od doby Dvořáků nikdo z Hrdoňů nedosáhl vysokého věku, ale vdovy hospodařily energicky samy a statek neupadal, ale byl stále dobře finančně zajištěn, s kapitálem na hotovosti.
Koupí č. 24 a 47 vrátil se ke statku asi původní kus jeho příslušenství. V č. 24 tlačil se za starých časů ze lněného semene olej, později, asi vlivem poměrů, pálil tam nějaký žid kořalku. Odtud asi pochází sklep, proti čp. 24 dosud zachovalý. Na lukách "Na trávníku" je znát, jak do výše položených rybníčků byla naváděna voda z potoka u silnice. Na majetku Hrdoňových je na ohbí silnice za Hejkem k Chyškám "Lipka", kterou vsadil přítel a současník Prokopa Chocholouška v Nadějkově, zemřelého spisovatele českého (aby měl snažší orientaci, když se vracel z návštěv) farář Bouček z Chyšek.

čp. 20

U Dvořáků(Dvořák - Pejša - Kouba)
Statek asi 90 měrový, pozemky scelené, na statku byly četné rodiny. Rod Dvořáků byl četný. Pamatuji dědouška pí Koubové, který zemřel asi v r. 1896. Byl dvakrát ženat, první manželka byla Kotherova z Chválova, druhá Pištova ze Samot - Nálesí.
Z prvého manželství byli 2 synové, Josef, František a dcera. Jeden syn byl ženatý v Nikovicích druhý v Zahořanech, dcera ve Lhotě u Kovářova.
Z druhého manželství byly 2 dcery, Josefa, pošt. úřednice a Anastasie, provdaná Koubová. Dvořák sedlák byl bratrem Ant. Dvořáka, krejčího v č. 45 v Květuši, jeden bratr byl cestářem, sestra ve mlýně u Skaláků. Ovdovělá pí Dvořáková vedla hospodářství až do dospělosti dcery Anast, která asi v r. 1912 se provdala za Jana Pejšu ze Slabova. Pejša byl fešný, silný a velký. Brzo po jeho přiženění se do Květuše vyhořela dřevěná stodola, na jejímž místě postavil p. Pejša dnešní stodolu, podle tehdejšího názoru zbytečně velkou. Chtěl statek rozpachtovat, ale plán překazila mobilisace. Padl v r. 1914 v Srbsku. Ve světové válce pomáhal vdově F. Šít, později dostala italského zajatce. Po válce přiženil se na statek Ant. Kouba. V r. 1938 přikoupil ½ lesa Hejk od nadějkovského Segra.
Ve statku u Dvořáků byl první žentour v Květuši, postavený ještě za života p. Dvořáka. Ve statku byl vždycky kočí, služka i pasák. Statek byl bez lesa, proto snad neměl ani mnoho stromoví mimo slívy a starý ořešák za stájemi.
Na statku se sklízelo před světovou válkou 30 for sena. Anastasie Dvořáková, provd. Koubová zemřela v r. 1949, její sestra Josefa Dvořáková zemřela v Praze, byla pohřbena v Chyškách 14/11 1955.

čp. 21

U zedníků, Koudelků, dnes Kosíkovo.
Nejstarší majitel byl bratrem Rindy z Nosetína, přiženil se sem, jmenoval se Miňha. K chalupě patřilo jen pastviště u silnice pole Za martínkovi a malé políčko s loučkou pod Koudelkovými okny č. 43, které dnes koupil Rudolf Kouba - Šít. Staří Miňhovi měli spachtován úzký cíp pole od Dvořáků, pamatuji , že ho vlastnoručně žali srpy, od meze až k "zedníkovému kříži". Byla to nádherná podívaná. Kříž při pěšině do Kolářového Vrchu oni dali postavit již ve stáří.
Chalupu předali nějakému příbuznému Josefu Koubovi, který pracoval jako zedník. Jeden jeho syn, nar. asi 1890-91 zemřel na souchotiny, které si přinesl ze světové války jako voják. Josef Kouba přikoupil od Petrovy chalupy (č.8) pole nad Kortanovými za Hejkem a pole v Kolářovém vrchu.
Dceru p. Kouby Viktorii si vzal Jan Koudelka ze Zaluží. Chalupu prodali v r. 1946.
Pole u židovského hřbitova koupil Josef Kouba z parcelace Růžené.
Na místě dnešní stodůlky stávala malá stodůlka, chlév byl zády k silnici docela malý.

čp. 22

U Kolářů - Brabců, Martínků
Scelený 90 měrový statek až na nějaký metr stejně velký za Dvořákovým č. 20, robotnický jako Dvořáků.
Statek patřil rodu Brabců. Jeden - poslední z nich byl r. 1848 starostou v Květuši, pro celou nosetínskou obec. Měl krásné, přímo kaligrafické písmo, které se zachovalo ve staré hudební knize obce Nosetín, která se užívala ještě v roce 1933. Byly tam Brabcem podpisované povolování tanečních zábav v Květuši, Růžené a Chlistově, kde všude před 100 léty byly hospody.
Nejmladší dcera Brabcova provdala se za Fr. Martínka z Jiter (dnes Svatošovo) který se sem přestěhoval a chalupu na Jitrech prodal.
Starý p. Martínek vysazoval a rouboval stromy, vysázel holinu podle silnice lesními stromky, smrky, jasany, duby a olšemi které dnešní jsou cenné. Z lásky p. Martínka uchovaly se na zahradě staré hrušky Šídlata a štěpy Syrečky, Karmaríňata, poslední mohykáni těchto druhů ve vsi.
Nejstarí syn F. Martínka st. František převzal hospodářství, zbořil staré stáje, které byly asi tak veliké jako hořejší chlív - dnes chlívky na prasata proti průčelí bydlícího stavení. Sestra p. Martínka Anastasie provdala se 1914 za květušského Fr. Dvořáka do Zahořan. Bratr Josef Martínek (dnes v Zaluží) simuloval ve svět. válce němotu 3 roky a vyhnul se tak vojančině. Sestra Marie byla provdána u Bečvářů na Vratkově, Anežka u Kolářů v Nosetíně.
Nová KvětušPopisem statků a chalup do č. 22 v Květuši ukončena je serie hospodářství, pocházejících jistě z dob nejstarších.To byla asi původní vesnice, ke které patřilo všechno, co bylo květušské. Svobodnické chalupy č. 1., 5., 8., 12., 19., podanské chalupy č. 4., 6., 9., 10., 15., 16., 18., 20., 21., 22., 28 bylo asi původní osazení Květuše.
Ostatní čp. vznikla buď drobením čísel svobodnických, židovskými stavbami na svobodnické půdě, anebo stavbami panskými pro získání robotníků nebo panských lidí poddaných. Všechny domky ostatní vznikly jako pouhá bydlící stavení bez kousku vlastní půdy, bez dvorků a všechno co k nim dnes patří, není starší 100 let, mimo některé domky. Židovské domky jsou starší, ostatní nejnovější. Také nejsou trvale v rukách rodů, je to zboží, které jde z ruky do ruky a jeho držení se ustálilo teprve parcelací dvora Růžené.
Tvůrcem nové Květuše stal se učitel Josef Tomášek, rodák z Chlumu u Sedlčan. Selský syn, rozený asi r. 1878 demokratický, pokrokový učitel, upřímný přítel lidu. Jako mladý svobodný člověk přátelil se se selskými, lépe řečeno vesnickými chlapci. Zahrál si na harmoniku, šel s chlapci za děvčaty, rozuměl lidskému životu i bídě. Dovedl chytit za srdce mladé i staré. Založil v Chýšce Kampeličku. Vstoupil do hasičských sborů v Chyškách a Květuši. Pracoval v Besedě, která měla název sice staročeský, ale vystihoval její poslání. Hospodářsko-Semenářsko ochotnická beseda v Malé Chýšce.
Získával přátele i z nepřátel. Tehdy hybnou silou všeho života v našem kraji byla fara, panství Nadějkov a Chyšky, žid a četník. Učitelstvo hledělo si až do jeho doby pouze své školské funkce, dovedlo naučit číst, psát a počítat, ale ve stínu rakouských orlů a fary nešlo dál. Národní Politika a Pražské Noviny chodily jen do Chýšek, v Nadějkově odebíral Národní Listy jen p. Dr Blabol na polovic s učitelem Zenklem z Jistebnice.
K nám chodívaly kdysi Selské Listy Alfonse Ščastného, potom Rolnické Listy - měsíčník, dobře redigované učitelem Vyskytou z Osečan.
Další literatura a žurnalistika byla představována sešitovými krváky z Vídně, kterou přinášeli zdejší dělníci z cihelen. Rinaldo Rinaldiny, Babinský, hrozné krváky. A do toho Rašple a Šípy soc. dem. strany z Vídně. Přišli jen pár čísel na podzim. Víc nic.
Tomášek organizoval společné odebírání týdeníku Cep agrární strany. To byla rána do vody, která zvířila tuto klidnou hladinu. Fara objednávala na knop Selský List Kotrbů z Prahy, orgán klerikální strany.
Volby 1907, první na podkladě všeob. práva hlasovacího rozdělily rázem vesnici na dvě strany, lidovou za farou, agrární za Tomáškem.
Kampelička dávala lidem svobodnější postavení, důvěru v sebe a Tomáška. Tomu dali naši lidé všechnu důvěru. A Tomášek jednal. Pořádal schůze po vsích, i v okolí, nenechal bez kontroly žádnou klerikální schůzi v okolí, odkrýval lidu spojení lidové strany s aristokratickými a hierarchickými kruhy, svobodomyslná jednání, rozšiřování nových knih prostř. besední knihovny, novin otevírání očí lidem, na druhé straně mu to vyneslo nedůvěru. Schůzování a veřejná činnost ubíjeli jej na druhé straně finančně, neobmezené vedení Kampeličky však dávaly mu možnost uhraditi finanční schodky zápůjčkami, jednak vlastními, ale také - ale v měřítku, které nebylo nebezpečné, na cizí jméno. Tuto poslední skutečnost zjistil jsem však teprve ve světové válce, ale bylo skutečností již před ní, jako nepatrný příznak toho, co stálo Tomáška celý jeho politický život a pověst.
Tomášek byl rodilý demokrat a vůdce lidu, organisační talent, vzácný společník a dobrák, jehož odvaha hraničila až se šíleností. Tomáška nezabily kazy jeho vlastní osoby, ale mravní bída a darebáctví lidí, ať z vůdcovských míst politických stran, nebo z kortešů a taky pracovníků, kteří žili z něj všichni, obě skupiny, nahoře i dole. To co Tomášek dokázal dobrého, žije a slouží dodnes lidem, co zlého, zaplatil svým životem. Ale byl to Tomášek - jedinečný člověk.
Kolem r. 1910 dohodl se s Františkem Maškem, statkářem ze Zelče a býv. nájemcem Vlksic, který byl inspektorem na panství Karol. hraběnky Kokořové - Vratislavové v Nadějkově o rozprodej,do té doby rozpachtovaného,dvora Růžené. Jak Tomášek sjednal dvůr draho, nevím. Fakt je, že rozprodej Růžené byl prvou pozemkovou reformou na českém jihu, byl proveden několik let před světovou válkou a mohl býti precisním provedením vzorem i pro úřední pozemkovou reformu, zejména pro ohromné hospodářské povznesení zdejších domkářů - bezzemků. Fakt je, a pro Tomáškovo smýšlení příznačným, že ačkoli o zájemce by bývala nebyla nouze, neprodal tam míru pole sedlákům, ale všechnu půdu rozprodal dosavadním nájemcům a teprve, když tito o koupi nestáli, prodal ji jinému, ale stejně potřebnému. Tak získali půdu všichni Růžeňáci, Květušáci a Festunští, Horkovinu za Vilínem koupili novovesští Perculáci. Pole odhadovali důvěrníci ze vsí s ohledem na obecnou časovou cenu. Nedá se říci, že pole byly předraženy, ačkoliv Tomášek příležitost měl, protože v Růžené kupovali lidé i zahrádky a dvorky, neboť jejich domky stály úplně na panské půdě. Lidé ve snaze zbavit se dluhu rozšířili stavy dobytka. Kde před tím byla 1 kravka, byly brzo 2 i 3 krávy, zvětšil se stav drůbeže a husí. Bylo pořizováno všechno polní nářadí kus za kusem, naposledy vozíky a menší stroje. Byly rozšiřovány hospodářské budovy stáje a stodůlky. Pomohla také prosperita zemědělství ve světové válce a po ní. Dluhy se lehko poplatily a v chalupách začal lidštější život.
Celou akci financovala Kampelička s pomocí Ústř. jednoty hosp. družstev v Praze. Společný nákup zeměd. potřeb u Kampeličky a dobytčí pojišťovna při Kampeličce vedené pomohly také domkářskému podnikání. Přestalo pronajímání světniček, vymizely "prážata" i podruzi.

čp. 23

Na drahách - Řezáčovo - Dolejší.
Řezáč Josef byl zabit bleskem při pozdní noční bouřce 30/VIII./1912. Řezáčovina byla úplně bez polí, až od Reichnera koupeny byly pole v Řepekovech. Řezáčová Barbora hospodařila sama. Nejstarší syn Josef narukoval 1912 , jako domobranec nevoják dostal se jako voják do ruského zajetí a padl ve světové válce ještě snad u Zborova nebo před ním, jako ruský legionář, jeden z prvých.
V chalupě jako dlaň býval stav, jako nájemce bydlil tam Neužil z Růžené jako sklenář. Říkalo se tam dlouho u Sklenářů. Také Rybák z Rážkov tam býval v podruží. Chalupu přestavěl p. Dolejší asi v r. 1933. Přikoupil asi 1 ½ míry pole Na Stružkách, které potom směnil se Selectou za stejnou výměru u Cihelny.

čp. 24 

V Květuši domek pod Hrdoňovi, kdysi židovská vinopalna - továrna na kořalky, také tam byl tlačen řepkový a lněný olej. Býval pronajímán. V domku bydlil dlouho podruh Beran, později Vlkovi, Dvořákovi (rodiče obec. posla). Domek bez pole, jedna světnice a chlívek při ní.

čp. 25

U Josífků - majitel Klouda František, potom Fr. Novák, dnes Kubecovo.
Domek pod mezí, bez místa, zahrádka pod okny je obecní majetek. K domku patřila jen zahradnice přes cestu, mezi houdovým a šenkýřovým polem. Pozemky nad šenk. polem až ke křížku přikoupil Fr. Klouda, který provozoval také fušerskou tesařinu od Kloudoviny (čp.10). Frant. Klouda býval dlouholetým členem obec. zastupitelstva za III. Třídu, zástupce chudých. Hospodářstvím nevynikal.
Jako "Práže" vyrostl na chalupě nalezenec Václav Paleček, který asi ve světové válce padl. Fr. Klouda byl 2x ženat, I. manž. byla Volovčina z Nadějkova, zůstaly po ní 2 dcery, Anna, provdaná za Maška v Nadějkově a Antonie Nováková. Dcera Františka byla z II. manželství, Jaroslav Klouda je nemanželský syn Ant. Novákové.

čp. 26

U Vojtů - Dvořáků.
Starý dědeček jmenoval se křestním jménem Vojtěch Dvořák, Syn Fr. Dvořák, asi 1868 rozený převzal chalupu, dva bratří byli v Praze. F. Dvořák byl vyučeným obuvníkem - přezdívka švec - Vojta. Pracoval dlouho na vídeňských cihelnách, když děti trochu odrostly, zajel "K Vídni" do práce s celou rodinou. Mimo pole na Stračinci od Růžené přikoupil z parcelace čp. 9-10 plužinu v Řepekovech. Syn Alois s manž. Anast. Zdeňkovou chalupu převzal a přikoupil z I. poz. reformy pole na Stružkách. Rod má asi 8 dětí.
Alois se odstěhoval do pohraničí 1946.
Stodola a část stájí stojí na býv. veřejném statku květušské osady.

čp. 27

Dvojdomek,jeden s číslem 47
Půlka se světnicí do Houdova dvora měla vchod ze zadu, pod okny čp. 27, které mělo vchod přímo ze dvorka. Chalupa židovská, s malou maštálkou a stodůlkou k č. 27.
čp. 27 patřilo krejčímu Duškovi, který těžce kulhal a byl otcem pí Kosové, Duškové z čp 28. Nesl přezdívku Šalomoun, asi po pův. židovském majiteli. Po jeho smrti koupil domek Ant. Veřtat, syn podruha z Květuše s manž. Brabcovou z č. 5 v Květuši.
Druhá polovina domku patřila vdově Kolářové, provdané později za Josefa Nygrýna z čp. 34, kterému se říkalo Kortan, který později koupil chalupu č.8 - Petrovu. Prodal majiteli Ant. Veřtatovi druhou polovinu domku. Ant. Veřtat st. koupil od Růžené pole na Stokách, syn a dědic Ant. Veřtat z I. poz. reformy pole na Stružkách, potom z parcelace hospody pole u Obrázku.
Místo pod dnešní stodolou koupil od osady z veřejného statku. Odstěhoval se do pohraničí v r. 1946.

čp. 28

U Kosů.
Chalupa byla kdysi značně větší, patřilo k ní Doubkovo pole za Kuklí a pole pod cestou a palouk naproti,pod zahradami růženského šenkýře, snad i pole křivánkového mlýna, které má nyní Klíma, Dvořák č. 2 a Janoušek z Růžené.Jak k odprodeji a kdy došlo, není mi známo.
Znám jen z vypravování starého Kosa, jeho manželka, roz. Doubková z Růžené zemřela aso v r. 1910-12. Starý Fr. Kos byl honák a lesní správa v Nadějkově měla s ním trápení. Když šel lesní Kepl na prohlídku ke Kosovům s četnickou asistencí, nalíčil na ně starý Kos špatný strop nebo patro a zvědavý četník propadl dolů. Bez četnické asistence se prý fořt i hajní raději Kosovi vyhnuli ve dne i v noci.
Nejstarší syn Ant. Kos padl ve světové válce hned v prvém roce. Zůstali ještě 3 bratři: František, Alois Václav. Václav přišel v r. 1932 nebo 3 na obec se dvěma dětmi. František hospodařil někde v Sepekově nebo okolí.
Bratr Kosa pracoval u Vídně na cihelnách, k stáří se vrátil, byl uvědomělý soc. demokrat, vozil Rašple a Šípy, dcera provdala se za Votrubu v Růžené.

čp. 29

Židovský kostel
Majetek židovské církve. Před postavením židovské synagogy v Nadějkově byl střediskem židů a k jeho farnosti patřil Nadějkov, všechny vsi včetně Zhoře a Chválova.
Za mého dětství konaly se tam ještě židovské bohoslužby. Byla v něm jen malá světnička pro domovníka, ostatní byl kostel. Děti i dospělí chodili tam poslouchat židovské modlení a zpěvy, a ještě dosud znázorňuje se židovské modlení při draní peří zelený lajbl, bílý, modrý červený, tak že každý, nebo každá, bez ohledu na druhé skanduje svůj lajbl. Úhrnem je to pěkná kočičina a humor.
V kostele bydleli za mne 2 svobodné sestry, které prodávaly nitě, také kafe, cukr cikorku a jiné nejnutnější vesnické potřeby. Kostel byl zrušen asi v r. 1900 a sestry rozdávaly květušským dětem z lustru tříhranné skleněné hranoly a jiné broušené skleněné cetky. V hranách rozkládalo se světlo na barevnou duhu a byl to ohromný artikl ve škole, jistě k malé radosti učitelů.
Kostel koupil na chalupu Karel Dvořák, přezdívaný Pítrů, pocházející z Růžené, manželka byla Kabourková. Od Růžené koupili pole na Stružkách pod lesem z květušské strany.
Dvořákova dcera provdala se za Václava Moravce z Nové Vsi, který se odstěhoval do Jistebnice. Kostel koupili Volšanský, když nemohli vydržet na Součkovem č. 5. pí Kozelková je jejich dcera.
O síle židů v okolí svědčí také stávající židovský hřbitov v Květuši.
Dle vypravování mého dědečka bývalo jich v sobotu po bohoslužbách na prostranství před kostelem tolik, jako křesťanů v Chyškách.
Kostel, čp. 43, 30, 31, 32, 33, 37 stojí na katastru obce Nosetína. Ku kostelu patří jen asi ¼ míry zahrádky před okny. Kostel měl vysoké zděné štíty z obou stran přes střechu přečnívající, které byly strženy a úzká vysoká okna k silnici do čela.

čp. 30

V těsném sousedství žid. kostela. Majetek žida Bernarda, koupil jej Fr. Klíma asi v r. 1890. Dalším majitelem byl Fr. Kocík z čp. 14 zde, potom Rudolf Kdolský. K chalupě patří asi míra pole za ní, koupená z parc. Růžené. Pole na Stružkách koupil již Kdolský z I. poz. reformy.
Domek je stále v původním stavu.

čp. 31

Také v Židovské čtvrti, na rynku. Patřil Fr. Matějíčkovi a jeho manželce Kristině, dceři kováře Maška z Květuše. Matějíček býval šefcem a chodil jsem tam jako kluk se správkama.
Z původní chalupy nezbylo už nic.
Matějíčkovu dceru Kristinu vzal si Fr. Matěja, syn slouhy ze Stříteže. Z parcelace dvora Růžené koupil malý kousek u chalupy ještě F. Matějíček, pole na Stružkách koupil již Fr. Matěja z I. poz. rerormy.

čp. 32

Židovská chalupa se zahrádkou byla v r. asi 1898-1900 majetkem Vávrové. Starší dcera Marie měla jméno Řezáčová po svobodné matce. Ml. Syn Josef Řezáč patří dom. právem do N. Vsi - Chyšek. Druhá dcera Antonie je již Vávrová a je svobodná asi 70 r. stará v Jistebnici.
Po Vávrových koupili chalupu manž. Fořtovi z Chyšek, od nich Josef a Anna Šindelářovi. Týž byl bratr Jana Šindeláře z čp. 46, býv. šenkýře v Květuši.
Z parc. Růžené nekoupili Vávrovi ničeho, Fořtovi koupili z I. poz. reformy pole na Stružkách za lesem a od Moravce pole na Stružkách pod lesem koupili již Šindelářovi.

čp. 33

Čunátovo, Kosíkovo, nyní 1948 zaniklé.
Alois Čunát byl roz. asi 1856 - 60, otec jeho byl honák v Květuši, manž. byla Masopustová z Ředic. Jediný syn Jan vrátil se ze svět. války jako francouzský legionář a žije v Plzni jako železničář. Dcera provdala se za Josefa Kosíka z Ratiboře, v r. 1947 koupili čp. 21 u Zedníků a domek prodali Fr. Matějovi z č. 31, který jej v r. 1948 zbořil.
Z prvé poz. reformy nekoupili Čermákovi ničeho, z parc. dvora Růžené 2 díly, 1 u chalupy a 1 na Stračinci.

čp. 34

U Pošverů, A Nygrýn, Josef Nygrýn.
Pamatuji pouze výměnkářku M. Nygrýnovou dceru Ant. Nygrýna. Příjmení vlastně přezdívku Pešvera získal si nejstarší Nygrýn, bratranec květušského mlynáře Nygrýna Josefa tím, že říkal, že se bude s někým pošverovat.
Ant. Nygrýn užíval v řeči často spojku "a", odtud se mu říkalo A Nygrýn. Jako syn "honáka" dostal se z protekce žida Fišla jako pasák do služby v Čimi u Dobříše, vydržel tam několik let jako kočí, zachránil tam 5 dětí od utonutí pod ledem a přivedl si do Květuše z Čimi manželku Marii roz. Hubenou. Pracovával v létě na cihelnách u Vídně, v zimě a ve starším věku jako lesní dělník. Byl samorostlý humorista, a kde byl, byl smích.
Z parcelace Růžené koupil pole na Stračinci, z I. poz. reformy pole na Stružkách.
Nejstarší syn Alois 1885, vyučil se kolářem, je v Rážkově, vyučil kolařině bratra Antonína z Nadějkova, nejmladší Josef, vyučený obuvník je u dráhy v Plzni. Je majitelem pole a prázdné chalupy, kterou od úmrtí starých Nygrýnových nikdo neobývá.
Jako "práže"vyrostl v chalupě, vyučil se kovářem a žije snad v Praze Karel Zörkendorfer.
Ant. Nygrýn byl několik roků obecním pastýřem v Květuši. Jako část důchodu z této služby - mimo sýpky a obilí (my dávali ½ míry žita) byl příjem za troubení o štědrém večeru. Tu chodil od čísla k číslu, jestli také po chalupách nevím, ale u nás to pamatuji a pod okny u síně zatroubil na trubku buď nějakou fanfáru, anebo verš písně Nesem Vám noviny. Dávalo se mu 1 bochník chleba a vánočka. Paní Nygrýnová tento zvyk neznala, měla to za žebrotu a nechtěla chodit. Když šel po mezi od Hrdoňů ke Dvořákovům, sestrčil ji proto z meze do závějů na louce i s nůší.

čp. 35

U Bartišů - Dvořáků - Srnků
Nejstarší majitel Fořt byl Fišlů honák. Syn Josef pracoval u Vídně, v chalupě bydlel v nájmu Jankovský krejčí z Nové Vsi, pí Anna Nováková.
Fořtovu dceru Antonii namluvil si u Vídně Josef Dvořák - Bartiš.
Fořt přikoupil k chalupě od č. 9 z parcelace Kloudoviny dnešní pole u chalupy s pažitem, Dvořákovi koupili z I. poz. reformy pole na Stružkách, které si ponechali k hospodě, kterou koupili asi v r. 1926, nový majitel byl Kos a Srnková, matka Václava Srnky.

čp. 36

U Šmolků - Kázeckých - Klímů.
Chalupa byla židovská, majitel se jmenoval Šmolka, v domku byl hostinec. Dle vypravování dědečka snědlo se tam za 1 zimu 20 husí. Husy byly košerovány, zadní čtvrtě rozebrali si židé do domácností zbytek se v hospodě prodal, ¼ husy asi za 15 kr. Bylo to v létech 60-tých, když "honci" měli peníze.
Od Šmolků koupil domek Josef Kázecký, který jej prodal Fr. a Antonii Klímovým, a sám koupil chalupu v Husinci. Klímovi koupili pole u mostu z parc. Kloudoviny, na Stokách pole z parc. dvora Růžené. Původní chalupa měla pozemku jen pod okap, dvorek, zahrádku vzadu a místo pod stodůlku kupoval Klíma asi na 2x od osady.

čp. 37

Kovárna
Původně bez polí stále v rodě Mašků. Pamatuji ještě dědouška kováře Rudolfa Maška. Otec též Rudolf, manž. byla dcera Hrdoně Ibijá, Dvořáka z Květuše, který ji měl již jako výměnkář, bez statku. Od Zvěřinů koupeno pole u chalupy, od Růžené na Stokách a u žid. hřbitova (jedno koupil Rudolf st., druhé Rudolf ml.) Dvorek koupen od obce Květuše, samotná kovárna s kouskem pažitu u Stok byla na půdě panské, kat. obec Nosetín.

čp. 38

U Říhů
Majitelé panství Nadějkov,
Veřtat a Zvěřina od r. 1890 -1912
Původní majitel Veřtat pracoval u Vídně. V chalupě bydlel nájemce panský fořt Reichl z Bažantnice.
V chalupě v letech 1890 bydlel jako náj. žid Grim - Šimek.
Veřtat po návratu od Vídně - jeho manželka byla Jezumínova - Votrubova z č. 9 předal hospodářství synovci Josefu Zvěřinovi z Chlistova a neteři své ženy Marie Votrubové z č. 9 z Květuše.
Chalupu zřídilo asi panství a darovalo ji některé pozemky v Kukli, na Mičánkách, u obecních drah, na Vavřetínech, pod naším rybníkem, u kovárny, všude na hranicích panské půdy kus, při chalupě byla jen zahrádka. Stodola byla na polovic s č. 10, druhou ½ a všechny pole od zahrady až Pod Horu získal Josef Zvěřina výměnou za prodané u kovárny a na Mičánkách, prodal také nám louku pod rybníkem.
Byl úžasný dříč a strašně silný. Byl 2x ženat z druhého manželství je Růžena Houdová č. 1 a Anežka Součková v Chyškách.
Asi v r. 1905 opařil se Zvěřinovým asi 3letý synek František pádem z kamen do hrnce s vařící vodou na plotně.
Josef Zvěřina st. hospodařil asi od r. 1890 - asi do r. 1935
Josef Zvěřina ml., od r. 1935 - 1948 kdy zemřel.
Antonín roz. asi 1895 byl ženatý ve Vitíně, František v pohraničí, nyní ve Vítíně,
dcery: Anna Doubková v Růžené
Marie vdaná v Blatné
Jana vdaná v Bratřejově - u Marvanů

čp. 39

U Kolaců, Pilařů, Hájků, Vačlenů, Trpků.
Majitelem v r. 1890 byl František Kolací bratr Kolacího, povozníka v Sedlci. Po jeho smrti převzala chalupu sestra Antonie? Která se provdala za Františka Pilaře z Radešic. Měl jen jedno oko. Měl než pole na Vrších dnes Lipovo a pole v Koubové plužině . Se dvěma malými dětmi šli pod deputát na statek Hradiště u Jílového, premonstrát. dvůr, sídlo posl. c.k. ministra Zahradníka. Pilař tam zemřel. Chalupu v r. 1914 na jaře koupil Ant. Hájek, ženatý, který padl ve světové válce. Vdova provdala se za vdovce Josefa Zvěřinu.
Domek napřed pronajala Fr. Vačlenovi za Stříteže, později týž domek koupil a předal jej synu Josefovi, nejstaršímu. V Květuši zemřela Vačlenova dcera Maruška na tuberkulosu kyčel. kloubu. Fr.Vačlena ml.zahradničí v Chyškách, nejmladší Bohumil se přiženil k Miňhovům do Růžené. Starý Vačlena byl posledním obecním pastýřem v Květuši.
Syn Josef Vačlena koupil od Reichnera v Milívsku stodolu od č. 9 v Květuši s políčkem za Kuklí a postavil z ní dnešní domek č. 49.
Při kopání jámy na vápno na bývalé zahradě před stodolou nalezl hrneček českých mincí asi z doby Jiříka Poděbradského. Byly dvojí velikosti, obojí stříbrné. O nálezu se dovědělo četnictvo a poklad byl odevzdán do musea v Táboře. V domku po smrti F. Kolacího bydlel také Fr. Divíšek obecní pastýř v Květuši, který později synovi koupil chalupu ve Lhotě Tetaurově, syn Antonín přiženil se k Dvořákovům na Kvašťově 4.
Josef Vačlena prodal domek bez polí Janu Trpkovi ml z čp. 7.
Domek byl prý postaven na místě bývalých komor Kyptových. Chalupa vyhořela při požáru Horejšky asi v letech 1867-70

čp.40

U Svatošů
Kdo býval majitelem před r. 1860 se nepamatuji. Vím jen, že majitelem byl otec pí. Zvěřinové z Chlistova a bratr starého - nejstaršího Říhy - Vojtíšek Veřtat. Od toho koupila chalupu židovka Šmolková z č. 36, alespoň jako vdova ji potom prodala H. Svatošovi z Bezděkova, když ji tatínek pro tísnivou finanční situaci v prvých letech po jeho sňatku koupit nemohl. Přišla tehdy i o dnešní zahradu, kterou dědoušek asi v r. 1870 za 85 zlatých Vojtíškovi prodal, za 700 zl.
Bylo to jen bez podnášky, s doškovou střechou, s mlátkem. Svatoš přikoupil z parcelace Kloudova statku pole pod Horou. Chalupu mi prodával asi v r. 1930 za 50.000 Kč i s polem, ale pak si to rozmyslel a chalupu předal dnešnímu majiteli Josefu Svatošovi. Starý Svatoš měl manželku M. Koudelkovu z Květuše č.43, sestru Jana Koudelky. Asi za rok nebo dva přikoupili louku ve Vavřetínech, kterou Tomášek dodatečně koupil od býv. nájemce dvora Toskánky, který patřil také panství Nadějkov.
Poněvač u Toskánky bylo málo luk, sušili nájemci panské louky ve Vavřetínech.
Teprve když Burian - Tůma za Zaluží Toskánku z nájmu koupil, prodal Vavřetíny Tomáškovi. Tomu podařilo se je jen po kusech odprodávat, z Květušáků koupili Svatoš, Martínek č. 8, Koudelka č. 43 a František Šít po menších dílech u silnice k Nosetínu.
Josef Svatoš chalupu přestavěl, dal na celou zadní část podnášku, dal novou krytinu a aby získal místo uvnitř, postavil u sednice a kuchyně na místě zdí asi 60-70 cm silných základní zdi asi 30 cm, takže dnes je chalupa značně studená. Josef Svatoš koupil také asi 70 a lesa od panství Nadějkov za Nosetínem. Sourozenci p. Jos. Svatoše: Alois asi 1895 roz., železničář, Stanislav, asi 1910roz., železničář, Anastasie ,provd. Bílková v Praze, Marie, roz. asi 1898 provdaná Karlusová v Praze.
V roce 1907 zemřeli Svatošovým 2 děti Jan a František na spálu asi 8 - 10leté, téměř najednou.

čp. 41

V chalupě se říkalo od mého mládí u Koubíků, snad proto, že majitel Josef Kouba měl buď menší postavu, ale spíš menší chalupu proti Koubovým ze statku. Domek byl asi také židovský, podle dvou síní, vlastně vchodů. To bylo známkou všech židovských chalup, že měly vchody z obou stran, snad se tak mohli pouštět návštěvníci se "shořema", aniž by to bylo vidět z návsi.
Chalupa byla bez polí, Josef Kouba, který měl za manželku sestru Fr. Klímy z č. 36 koupil z parcelace Růžené pole za Stokách. Jezdíval k Vídni každý rok. Zemřel poměrně mladý po útrapách ve světové válce, do které šel s padesátníkama. Rozšířil maštálku, stodůlku postavil již dnešní Josef Kouba. Domek a místo pod stavbu stodoly koupil od osady Květuš z veřejného statku.

čp. 42

U Šítů, u Koubů.
Pamatuji jen, že chalupu měli výměnkáři z hořejšího mlýna. Domek byl nízký doškový, bez stodůlky s malou stájí, anebo stodůlka stála na místě dnešních stájů. Staří Nygrýnovi, rodiče Nygrýna roz. 1861 dali chalupu nejmladší dceři Antonii a Fr. Šítovi z Růžené.
Šít stal se okresním cestářem. Plat byl tehdy asi 30 rak. korun měsíčně, ale Šít, který převzal domek bez polí, použil cestářského platu jako úroků z kapitálu a začal kupovat pole. Z parcelace č. 10 koupil pole v Hrdoňovém vrchu, z parcelace Brabcoviny č. 5 pole mezi Koubovým a Žemličkovým, z parcelace č. 9 pole na Pasekách, z parcelace dvora Růžené pole na Stračím Vrchu, později od Toskánky kus louky ve Vavřetínech. Přitom dal nejstaršího syna Ferdinanda na reál. gymnasium v Táboře. Týž se stal knězem a je dnes farářem v Rychnově na Moravě. Mladší syn Josef vystudoval rovněž na kněžství u Premonstrátů na Strahově, a je dnes farářem v Liticích u Plzně. Fr. Šít byl místním starostou v Květuši, členem doz. rady Kampeličky, zpěvákem v kostele, vedl křížové cesty, dělal řečníka na svatbách, modlil se na pohřbech, vedl pamětní knihu obce Nosetína, cestářem byl až asi do r. 1936 - 7, zkrátka hleděl si všeho, z čeho se dala vyzískat nějaká koruna. Chalupa v roce 1923-4 vyhořela. Farní úřady provedly v jeho prospěch sbírky, a tak Šít celou chalupu postavil, dal pod eternit a postavil i dnešní stodolu.
Dceru Marii provdal za Rudolfa Koubu z Květuše č. 4 a již jako výměnkář si koupil les za Nosetínem od Segera, asi 83 a, jehož je majitelem.

čp. 43

U Vašků - Koudelků
Snad dědeček dnešního Koudelky se jmenoval Václav, ale už otci se říkalo všeobecně Vašek (Vašků). Bratr nejstaršího Koudelky měl chalupu snad v Kuní u Petr. Jan Koudelka st. dělal dohazovače v dobytku a na každém trhu dával dohromady kupce s prodávajícími a od obou stran něco káplo. Byl známý na trzích v Milívsku, Jistebnici i Sedlci, jak se lidé scházeli.
K chalupě patřila asi 1 míra pole u zahrádky, z parcelace Růžené koupil přilehlý kus a díl na Stokách, a kus louky v Pasíčce, z parcelace Peterkového - Dvořákového z Kvašťova č. 4 také kus louky.
Nejmladší syn (dcery byly Svatošová v Květuši, Běhounková v Růžené, Nováková č. 3 Nosetín) byl v náhr. záloze, oženil se, ale pak vojačil ve válce jako fajfka u nějaké šarže, prodělal útok na Srbsko a později dostal se do italského zajetí. V zajateckém táboře nepřál legionářům, do legií nevstoupil a vrátil se po všech naposledy jako ultrarakouský voják.
V republice se na tuto jeho zásluhu zapomnělo.
Oženil se s dcerou Lobkovického hajnýho Lindauera, se kterou měl dva chlapce. Máňa Lindauerova brzy zemřela, snad na tuberkulosu plic.
Druhá manželka je Nygrýnova z Květuše č. 15. Chalupa je bez přestavování v původním stavu mimo přistavěnou stodůlku a chlívky nad cestou.
Celá stojí na kat. obce Nosetín a je do Nosetína počítána s čp. 19.

čp. 44

Majitelem domku č. 44 - snad hned po židech byl Fr. Fořt, bratr majitele č. 35.
Byl jako honák, později též pracoval na cihelnách u Vídně. Jeho dceru si vzal Matěj Novák ze statku u Hronů v Hron. Vesci, odtud vznikla přezdívka Matěj od hospody a chalupě přinesla jméno u Matějů.
V domku bydlel v podruží a tam také zemřel švagr mého dědouška, Jan Dvořák, poslední majitel Hrdoňového statku z toho rodu. Po prodeji Hrdoňového odstěhoval se na místo v Porešicích, ještě na pěti forách, zpět se však přistěhoval už jen na trakaři.
Novákovi koupili z parcelace dvora Růžené pole Na vzteklých kravách, z I. pozemkové reformy pole na Stružkách.
Matěj Novák narukoval jako padesátník do světové války a jeho manželka zatím dluh uplatila. Matěj Novák měl moc rád "žitnou" a často si odběhl na ni jak do sousední hospody v Květuši, tak i do Nadějkova. Jinak byl stálým sekáčem a lesním dělníkem u Větrova.
Syn M. Nováka Josef převzal chalupu, postavil novou stodůlku. Byl jako voják zajat v Rusku, ale při jednom rakouském postupu byl zabrán znovu a musel ještě vojačit v Rakousku podruhé.

čp 45

Zde říkalo se u Krejčů - Dvořáků, nyní Bočanovo.
Chalupa musela být postavena někdy v II. pol. 19. století, poněvač se říkalo, že je nová. Majitelem byl Antonín Dvořák ze statku č. 20 v Květuši, krejčí. Měl dva syny. Jeden, který zemřel mlád, druhý syn byl původně na č. 35, později jako hostinský v Květuši až do konce protektorátu. Narukoval, byl zajat v Rusku a vrátil se jako ruský legionář.
Pod vlivem manželky, odchované ve Vídni na cihelnách, stranil Němcům a fašistům. Jinak byl socialistického smýšlení, spíše levého směru.
Jedna dcera A. Dvořáka byla provdána u Kolářů v Květuši, 2 jsou vdány již před II. svět. válkou v Sasku, nejmladší Božena je dnešní pí Bočanová.
Ant. Dvořák koupil kus pole na Stokách a plužiny v Lísku z parcelace Růžené. U cihelny prodali od Nadějkova pouze pole po této straně cesty, na kterých byla kdysi sebrána hlína na cihly. Proto jsou skorem pod okol. terénem a vlhké.
Kus dvora a místo pod kolničkou je přikoupeno jako obecní majetek. Také stodůlka snad je na býv. obecním statku.

čp. 46

Na drahách. Říkalo se tam u Jindrů, Studentů.
Chalupa byla majetkem Josefa Vlka, bez polí. Od toho ji koupil Jan Šindelář. Co tento dělal mezi dobou, kdy byl majitelem hospody a kdy potom koupil chalupu na drahách, se již nepamatuji. (Louka "Za Jindrovi".)
Šindelář koupil z parcelace čp 9 v Květuši pole na Mičánkách, od Tomáška od Růžené pole u drah, z parcelace hospody louku u chalupy, z parc. Leškového statku v Nosetíně kus pole pod silnicí ,proti žid. hřbitovu.
Jan Šindelář vojačil jako padesátník v dnešním Polsku. Dcera je provdána v Prčici, syn Václav po všelijakém začínání v Květuši zabral kdesi u Litoměřic.

čp. 47

Zbořené
V těsné souvislosti s čp. 24 za hrdoňovou nádržkou. Patřilo rodině Hájků. Synové (František, kočí u Sedláků na Klokočově, Antonín, maj. Č. 39 v Květuši pasák, Václav hospodařil v Prčici, Jaroslav, nejmladší mi vypadl z paměti.
Na chalupě žila Hájkova dcera Karla. Byla provdána snad, se správně jmenovala Doubková, ale buď s manželem nežila, nebo ten zemřel. Dcera K. Hájkové byla provdána za J. Melicha, dělníka na cihelnách u Vídně. Tato rodina se více do vlasti nevrátila. S K. Hájkovou bydlila dlouho její nebo Melichova příbuzná pí Běhounková z Květuše č. 50 (stará) s rodinou.
Dcera K. Hájkové vzala ve stáří matku k sobě k Vídni, chalupu koupil p. Fr. Kortan z Květuše č. 19 asi v r. 1938 nebo 39 a rozbořil ji.

čp. 48

Větrov
dvůr Nadějkovského panství, který s celou výměrou polí a lesů od Petranice až po Mičánky a Zadní louky, s pastvištěm až téměř k fořtovně "Bažantnici" patřil ku květušské obci.
Do roboty k Větrovu chodili a jezdili na práci také podaní z ostatních částí býv. nadějkovskému panství, které mimo dvůr v Nadějkově mělo dvory Větrov, Růžená, Kališť, Lhota Starcova, Nepřejov, Malý Kvašťov (dnes č. 8) Výšku a Toskánku. Také na Klokočově byly poddaní nadějkovští a mají z býv. špýcharu - kontrib.fondy - podíly v Okresní zál. hospodářské v Sedlci.
Kolem r. 1900 stála z růženského dvora jen býv. Ratejna a špýchar, v Kališti ratejna. Oba tyto dvory byly rozpachtovány nadrobno mezi lidi. Dvůr St. Lhotu měl v nájmu p. Bláha, selský syn z Hrabří u Petrovic, Nepřejov Arnošt Steiner, obchodník z Nadějkova, Kvašťov také nějaký p. Steiner, který byl zván Panoušek - na Kvašťově se máslařilo. Výšku měl Josef Klouda, po otci rodák z Květuše č. 10, na Toskánce hospodařil nájemce Vlksic, potom inspektor nad panstvím Fr. Mašek.
Jen v Nadějkově a na Větrově hopodařilo se v režii. V Nadějkově byl lihovar, za starších dob tam byl důchodní a správce.
Posledním důchodním byl nějaký p. Mlčan, jeho paní byla na poště v Nadějkově poštmistrovou. Před tím, tuším, jmenoval se důchodní Brož. Lesní správu vedl, co pamatuji, nebo jsem slyšel p. Reichl, potom "fořt" Kepl, jehož nástupcem byl potom p. Veselý. Nadějkovské "hajnice" byly za Nosetínem (Smrtkovo) kde býval hajný Kosík, u Květuše (dříve Cihelna) na Zaluží a u Bezděkova. Na Větrově býval šafář, kterému květušáci říkali "pantáto".
Posledním šafářem byl bývalý hajný Souček, v Nadějkově býval za mne správcem Ant. Sekyra z Křeslice u K. Hory a potom p. Blažek, kterého jsem už blíže neznal. Měl tuším za manželku M. Kaufmannovu, židovku, dceru obchodníka z Nadějkova.
Poslední šlechtickým majitelem byla Karolina hr. Kokořová - Vratislavová z Mitrovic, která byla buď vdovou, nebo žila s manželem odloučeně. Zemřela ve vysokém věku a je pochována v Nadějkově. Ruinu bývalého panství odkázala svému o mnoho let mladšímu společníku, malíři K. Beckovi, snad baronu, jestli "von" mu nedali zdejší lidé - rodilému Němci - Bavoráku, kterého si přivezla kdysi z Vídně. Týž se později oženil s také Bavoračkou.
Za těchto obou majitelů byl jediným snad strojem u panství parní mlátička. Ještě ve světové válce všechno nářadí bylo vyráběno v Nadějkově, stáje na obou dvorech staré, na hlínu stavěné s dřevěnými stropy.
Posledním nejmocnějším pánem v Nadějkově byl nadlesní Veselý, který spravoval lesy, důchod i hospodářství s lihovarem.
První a jediné slovo měli židé. Židé kupovali dobytek na zástav, na Větrov i do Nadějkova, kupovali dobytek z lihovaru kupovali a dodávali obilí, kukuřici, uhlí, zkrátka všechno.
Od parního kotle při mlácení vyhořela na Větrově stodola asi v r. 1920 - 25. To byla jediná slušná budova na Větrově.
Na Větrov putovali nejstarší kočové z Nadějkova, aby po desetiletém pobytu na Větrově připadli domovským právem do Nosetína, a připadli eventuelně této obci na obtíž. Tak se stalo kupř. s rodinou Pinců, asi se 12 dětmi. Připadli do nosetínské obce násl. trvalého pobytu.
Krásné lesy zničila smršť dne 4/7 1929. Padlo všechno od cihelny až na Mičánka, a tak jsem prvně viděl po bouřce od Květuše Bezděkov a Kališť. Na práci byli povoláni také Rusíni. Dříví, třebaže jej značná část shnila v metrech, pomohlo panství z dluhů.
Až do změn volebních řádů v r. 1907 mělo panství rozhodující slovo v obcích, školách v okresu a všude.
Sám Větrov byl takřka bez cesty a autem vůbec nedostupný až do r. 1939.
Když Hitler volal v r. 1937 - 38 Němce domů, rozhodl se i Beck k návratu.
O panství byli různí zájemci, ale situaci ovládl zase žid Seger odněkud z Rakovnicka a pomocí bakšišů ovlivnil Becka natolik, že mu panství prodal asi za 2,000.000 Kč.
Segr nasadil na Větrov ovce, udělal probírku v lesích, prodal všechny starožitnosti a originály za zámku, prodal část lesů, obratným handlováním se Selectou prodal jí pustý Větrov v dnešním rozsahu za 1 ¼ milionu Kčs. Byl z prvých trestaných židů za protektorátu (šmelina s látkami v Praze) a zahynul v koncentráku. "Selecta" přišla na myšlénku přemístnit šlechtění brambor ze Stránčic do zdejšího kraje, který jmenovitě Dr. Blatný doporučoval. Asi v r. 1933 pronajal jsem jim kus pole pro bramborovou školku. Sklizňové výsledky a hlavně zkušenosti po přesázení zde vypěstovaných brambor do mírnějších poloh byly skvělé.
Množení v okolí se rozšiřovalo a když byl k mání Větrov, koupila jej Selecta bez ohledu na podmínky.
A tak v r. 1938 na podzim nastal pro zdejší domkáře netušený zdroj výdělků na stavbách, na cestách, na melioraci luk, na šlechtitelských pracech.

čp. 49

Postavil Josef Vačlena a prodal je Frant. Lípovi

čp. 50

V Květuši postavila před II svět. válkou Antonie Běhounková, pozd. provdaná za Josefa Nováka z Orlova. Postaveno 1937